Blog

MAKYKA JÁ, STARÁ BÁBA Čtvrtek 8. 8. 2019

Když jsem byla úplně malá, přesně takhle jsem si říkala. Jo. „Makyka já, stará bába“. Já si to pochopitelně přímo nepamatuju, ale rodiče mi tak občas říkají do dneška. Vlastně si myslím, že to pojmenování svědčí o mých tehdejších až geniálních věšteckých schopnostech. A co si budeme povídat, moje dávný proroctví se pomalinku přibližuje ke svýmu naplnění…

Když mi bylo 25, moje o 2 roky starší kamarádka mě tehdy přivítala do Klubu potenciálních třicátnic. Tssss, cejtila jsem se fakt dost dotčená a občas jí to (už dvacet let) připomínám. Ale holt je to tak. Dneska vstupuju do Klubu potenciálních padesátnic! Já vim, zní to fakt děsně. Ale nemyslete si, dřív nebo pozdějc tam skončíte taky. Pokud už tam teda nejste.  

Takže shrňme si to. Dneska je mi 45. Právě jsem dle numerologie ukončila Rok poustevníka a začínám zase od začátku. Rok 1. Spojený se Sluncem. Mám v plánu zářit jako to sluníčko!

Začínám tím, že zcela radikálně změním svůj jídelníček. Přihlásila jsem se k multikosmickému programu, jak tomu přezdívá můj muž. Ve skutečnosti se to jmenuje Metabolic Balance a za pár dní jdu na to.

Představuju si to asi takhle: Díky výlučně zdravým potravinám tělo začne být citlivé natolik, že samo pozná, co je pro něj dobrý a co ne. Třeba už samo vůbec nebude mít chuť na krásně pocukrovanou tvarohovou buchtu, natož tři. Tělo si prostě řekne. Následně lépe porozumím své duši, vytryskne má intuice a já budu přesně vědět, jaký je moje další směřování, tak abych obohatila tenhle širý svět, když už na něm jsem, že. Takže jo. Brzy začínáme.

PS: Pardon, že ty příspěvky teď budou dost monotematické. Prostě se moje pozornost aktuálně upíná k tomu jednomu: jídlu. Je to trochu přízemní, ale ten duchovní osvícený rozměr pochopitelně přijde. Myslim.

• 

• 

• 

JDU DO ZMĚNY Pondělí 19. 8. – den 1 – očistná fáze 1/2

Tak už mi to nastává. Budím se plna odhodlání a vzrušení. Já se snad těším nebo co. První dva dny se má tělo čistit a chystat na změnu. To bude asi vostrý.

7,30 – 8,00 Hurá na první jídlo dneška. Mám mít poloviční porci své obvyklé snídaně. Hm, to ta moje sklenička s jogurtem bude pěkně poloprázdná. Nebo vlastně poloplná! Vzpomenu si na otřepanou frázi a ušklíbnu se. Optimismus, přece.  

11,15 Mám hlad. Smůla. Do oběda chybí ještě skoro dvě hoďky. „Co sis to chroupnul?“ Vyšetřuju manžela. „Jenom hroznový víno,“ říká skoro omluvně. No, dobře, dobře. Normálně bych si chroupla s ním. Kdybych mezi jídly nesměla jen a jen čistou vodu. Chjo.  

13,00 – 13,30 Tak konečně. Oběd má být zeleninová polévka. Loupu mrkev, celer, petržel, přidávám nať a vše poctivě vážím. Mám to přesně na gram, heč! Polívka skvěle voní, kořenovou zeleninu miluju. Jenže to množství! Už mi leze ušima. Takže stojím před dilematem. Už dál nejíst, s tím rizikem, že budu mít o to dřív hlad. Nebo to do sebe prostě nacpat. Volím první variantu. I tak mám pocit, že tuhle polívku nechci hoooodně dlouho vidět.

14,30 Brní mi ruka. Asi jsem na chvíli usnula na terase na lavičce a přeležela si jí. Ještěže jsem si tenhle týden dopřála v podstatě volno a tím pádem mám na únavu čas.

15,00 Tak tohle odpoledne bude hodně dlouhý. Můj žaludek má stále neblahé vzpomínky na polívku z kořenový zeleniny. Uf. Začíná mě bolet hlava a jsem pekelně vyšťavená.

17,00 Kašlu na to. Ať jde celej metabolic balance někam. Jenom ležim, nemám náladu totálně na nic, třeští mi hlava. A! Kupodivu! Mám hlad! „Jako jestli mi bude takhle, tak to balim,“ skuhrám manželovi. „Sim tě, to dáš, to by tě mrzelo,“ podporuje mě. Teda fakt si toho cením. Je skvělej. Svoje jídlo si ohřívá a jí sám, aby mě to nedráždilo. Pusu!

18,30 Syrová zelenina. Zase na gram přesně. Je toho docela kopec. Všechno do mě pěkně zahučí. Sladký rajčátka a mrkvičku vyloženě vychutnávám. Je mi o dost líp. Už mám energii něco dělat. Tak snad to půjde.

21,00 Fuj, tak tohle je slušnej hnus. Glauberova sůl. Lehké projímadlo na vyčištění trávicího traktu. To mám vážně celý vypít? Větší blivajz jsem dlouho nepozřela. Stálo to dost přemáhání. Jdu si lípnout první samolepku za odměnu. Zasloužila bych si metál. Ale spokojím se teda se zaplněným čtverečkem svého tříměsíčního plánu. Jdu do změny! hlásá. Tak jo teda. Ještě to zkusím.

21,22 Podpůrná SMS od Jany, která je mojí metabolickou průvodkyní. No jo, vždyť říkám, že teda jo.  

PS: O multikosmickém programu Metabolic balance jsem se dozvěděla od bývalé kolegyně z rádia Evropa 2 moderátorky, koučky a blogerky Petry L. Krajčinovič, která je hustá a už pokořila nějakých 28 kilo. Vypadá výborně. Zaháčkovala mě ale až jiná bývalá kolegyně z ČT, Jolana Voldánová, která taky vypadá skvěle a která tak nadšeně sdílela to, jak báječně se cítí a je plná energie a elánu, že jsem se prostě neodolala.

PS2: Záměrně neuvádím přesné gramáže jídel. Každý má svůj jídelníček jiný, stvořený na míru podle krevního obrazu a toho, co přímo jeho tělo žádá. Nedoporučuje se zkoušet jídelníčky připravené pro jinou osobu, i když některé základní principy jsou pro všechny stejné. A vzhledem k tomu, že i veřejně dohledatelné, tak snad nevadí, když taky občas něco propálím.

• 

• 

• 

UŽ JSEM CELÁ ORANŽOVÁ Úterý – den 2 – očistná fáze 2/2

Trochu se děsím, aby cestou autem nezafungovala Glauberova dobrota. Dneska ráno totiž zase odvážím děti na příměstský tábor. Zkouším si to do detailu nepředstavovat a jdu radši chystat snídani.

7,30 Zase ta poloplná sklenička. To už známe.

8,30 Obsah útrob se naštěstí nedere ven. Dávám cestu v autě městem 25 min tam a 25 min zpátky

9,30 Útroby to vydržely domů. Jako pardon, že tohle téma otvírám, ale ta oranžová břečka, to je teda věc. Včera holt bylo hodně mrkve. A čištění, zdá se, celkem funguje.

9,45 Tyhle kámošky miluju. Petra má na břiše pověstný pekáč buchet, košili v pase totálně vyštíhlenou a když se jí ptám, co si dá k čaji, nepohrdne dvěma kousky domácího štrůdlu a jedním kouskem medovníku. Zkrátka skvěle načasovaná návštěva! Naštěstí mám ještě celkem krátce po snídani a pohled na to, jak se s chutí láduje, mě vlastně překvapivě ani nedrásá. Ucucávám svoji vodu a bavím se. S Petrou jsme v intenzivním virtuálním kontaktu, není ale nad hmotné setkání. Chechtáme se a čas do oběda ufrnkne celkem nepozorovaně.

13,00 Tentokrát polévka brokolicová. Sice se mi při ní rozflákal mixér, ale hlavní službu stihl vykonat. Je dobrá. Nicméně to množství zase do sebe nenatlačím. Jablko. Mňam. 

15,00 Ty jo, já asi zase usnula. Tentokrát na gauči, takže aspoň nic nebrní. Hlava bolí, jsem hotová. Ale ne až tak jako včera.

18,30 Pro změnu mě bolí panty. Včera mi tak chutnala mrkev, že jsem si jí tentokrát dala větší podíl. A už jsem úplně uchroupaná.

21,00 Dneska už se naštěstí nemusí ta Glauberova mňamka! Ou jés. Tak už jenom pochvalná samolepka. Mám se ráda, tvrdí druhé políčko motivační tabulky. A to zase jo. Zítřejší políčko hlásá: Zářím. Tak uvidíme. Pa

PS: Proč vlastně to všechno? Stárnu, lenivím, tloustnu. Ne nijak zásadně, vlastně ta pneumoška na břiše nebyla nejdůležitější motivací, už jsem se s ní za ta léta v podstatě sžila. Spíš to, že se často cítím unavená, životní energie žádná sláva. A zdravotní neduh. Ten když nás dostihne, to jsme najednou schopni věcí!

Moje tělo už zkrátka nezvládá všechno automaticky, jako když bylo naspeedované mládím. Prostě cítím, že už se na tom zdraví musí trochu makat. A když u toho vyfičí i ten špek, jedině dobře!

• 

• 

ZÁŘENÍ, ZÁDRHELE, BODLÁK A KVANTOVÁ FYZIKA – středa – den 3 – přísná fáze 1/14

Nezářím. Zatím teda fakt ne. Nechce se mi vůbec vstávat. No co, nekladu na sebe přehnané nároky, mám na záření koneckonců ještě celý den.

7,30 Tak pečlivě jsem si připravila jídelníček na celý týden. Excelentní excelová tabulka, pěkně vybarvená a rozepsaná do nejmenšího detailu. A teď musím plán na poslední chvíli změnit. Žitný chleba mi totiž vyprodali! Volím snídani bez chleba, naštěstí tu všechno mám i na tuto variantu. Ovesné vločky jsem snad v životě nepozřela. Až teď. S mlékem a nastrouhaným jablkem se to dá. Lehce posypáno čistým kakaem, ozdobeno několika borůvkami. Ty jsou teda trochu nad plán, přiznávám. Ale to jablko vlastně bylo úplně mrňavý. A kafe bez mlíka a bez cukru. Tak na to si budu muset zvykat. Po sladkým kafíčku se mi fakt stejská!

10,30 Rohlík, paráda! Ne, nebojte. Nesežrala jsem hlady potravinu, kterou mám totálně zakázanou. To jen dorazil pan Jiří z Rohlíku.cz a přivezl mi, krom jiného, žitný chleba! Uf! Bez něho by to nešlo. Srkám vodu. Srkám vodu. Srkám vodu.

13,00 To vážně? Tomuhle metabolický plán říká plátek chleba? Vždyť jsem to ukrojila tak tenký, a i tak to mělo 46 gramů. A já mám mít jen 25! Takže je to spíš půlka plátku chleba. To mě posměj.

A sakra! Další chybka! Strouhám si mrkev a zbylou špičku si automaticky strčím do pusy. Jenže oběd měl začít soustem kuřecího masa. Šmankote, to je věda. Ale kuřecí prsíčko jen tak na sucho na pánvičce posypané kořením Sonnentor chutná fakt dobře. Vlastně mě to společně se zeleninou a tím skroječkem chleba zasytí. Jako desert jsem si vybrala jahody, lehce zasypala skořicí. Nikdy by mě nenapadlo, jaká to je paráda.

15,00 Dneska únava lepší. Že by se už pomalu plížila ta slibovaná vitalita?

16,00 Tak mozek zas tak vitální není. Nechce vydat informaci o tom, kolikátou lahev vody piju (mám skleněnou o objemu 0,8l). Jestli druhou nebo třetí. Holt dám pro jistou ještě jednu.

Jsem lehčí. Teda, na váhu nelezu, to ještě nehrozí. Ale břicho je lehce splasklý a já se cítím dobře. Vlastně ani nemám nijak zásadní hlad.

18,30 Tenhle bodlák je pro mě taky totální novinkou. Artyčok. Mám ho ve svém individuálním plánu, a tak jsem ho přihodila do nákupu na Rohlíku. Mezi námi, stojí to pade a okrájí se z toho takovej camfrňoul. Za to je to prý superpotravina. Pátrám na netu v návodech, jak se dostat k jedlé dužině a úplně moudrá z toho nejsem. Nějak se k ní došťourám. Všude píšou, že se má po okrájení namočit v citronové vodě, aby neztmavl. Jenže já citron nemám ve svém metabolickém plánu. Takže prostě ne, barva artyčoku je mi volná. Ale co s tím dál? Uvařit, podusit, upéct… Receptů mraky, ale všechno je na dlouhý lokte. Může se jíst i syrový. Dávám ho ochutnat manželovi, stejnou chybu jako v poledne přece neudělám, první sousto nemůže být zelenina! Prej nic moc. Tak ho aspoň nastrouhám, smíchám s nastrouhanou mrkví a rozmačkaným avocadem, posolím kvalitní bylinkovou solí. A světe div se, ono je to zase dobrý! Nebo už mi chutná prostě cokoli?

21,00 Nezapomenu si šoupnout třetí samolepku. A možná nakonec i trochu zářím!

PS: Šli jsme na rodinnou procházku. „Hledáme“ totiž kroky. Denně se jich snažíme najít aspoň 10 tisíc. Ani nevím jak, narazili jsme při tom na téma kvantové fyziky. Cestou jsme tak stihli základy (protože tomu sami kulový rozumíme) dvouštěrbinového testu, Schrödingerovy kočky, i teorie některých vědců, že třeba taková sklenička je jen informace, která se nám jeví pevná, protože to všichni očekáváme. Děti to dost zajímalo a zároveň trochu děsilo. Zvláště dceru. Snažili jsme se jí říct, ať si z toho vezme jen to pozitivní. Zkrátka, že si svoji realitu můžeme spíchnout sami na míru podle toho, co od ní očekáváme. Prostě, jaký si to uděláš, takový to máš! Možná už jsme to slyšeli všichni 100x. A já bych řekla, že vůbec nevadí si to 100x zopáknout. Jaký si to uděláš,…

• 

• 

• 

• 

• 

• 

NEŽERTE MI TO! – Čtvrtek – den 4 – přísná fáze 2/14

Kdykoli si nakrájím zeleninu nebo ovoce na talíř, všichni z rodiny se mi na to sletí jak mouchy. Nedám, trvám si na svém lakomě. Mám to totiž přesně odvážený! Takže ponaučení: Všechno, co krájím sobě, nakrájet taky ostatním. Paráda, možná by děti do sebe mohly dostat víc vitamínů.

7,30 Začínám se zajíždět. Snídaně – bílý jogurt s borůvkami. Jako to granko by to fakt vylepšilo. Ale což.

Zlepšovák, dělám si čárky, kolikátou vodu mám.

13,00 Oběd s mužem na terase. Losos mňam. Meloun mňam.

15,30 Neříkám, že nemám vůbec hlad nebo chuť. Ještě před pár dny bych si touhle dobou dala kafíčko a spráskla „něco dobrýho“. Ale že bych měla nějaký návaly hladu, nebo neovladatelný chutě, to se naštěstí fakt neděje.

18,30 Klasický Caprese, to můžu.

• 

• 

• 

ZASPALI JSME! – Pátek – den 5 – přísná fáze 3/14

Ó jé, takže je po zajetém časovém plánu. Děti nestíhají příměsťák, házím je autem s 20 min zpožděním. Takže paráda, snídám v 10h.

10,00 Od večera namočené mandle a slunečnicová semínka. Mixnout je nemůžu, mám ten rozflákanej mixér, nevadí, nasekaný mi stejně možná jedou víc. Nastrouhané jablko. No, dá se to.

11,00 Lezu opatrně na váhu. Já už jsem snad něco sundala. Jdu se pochlubit manželovi. „Jsi jen byla na velký, ne?“ usazuje mě. „Tsss, dneska právě ještě nebyla.“ (Po daném výkonu je číslo na váze pochopitelně ještě příznivější.) Hmmm.

15,00 Teprve kuchtím oběd. Dodržet pět hodin odstupu od snídaně je dneska teda záhul. Ale krevetky na salátku mi spraví náladu.

16,00 Vzhlížím se v zrcadle. Já vim, je to vtipný. Ale já už snad na sobě vidím lehký změny nebo co.

17,00 Vyzvedáváme děti na příměsťáku v centru Prahy a jdem se všichni projít a projet na šlapadle. Cestou zabrousíme na Střelecký ostrov. „Dáme si pivko?“ navrhuje manžel a v tu ránu se sám zarazí. „Aha, s tebou vlastně nic neni.“ No, neni no. Muž – pivko a čoko dortík, dcera – mošt a čoko dortík, syn – vanilkový nanuk. No, jen si dejte do nosu. Je mi to šumák, přesvědčuju se. A vlastně fakt skoro je. Srkám vodu.

18,00 Tak nic. Foťák teda ještě ty změny nevidí.  

19,00 Co to mám mít dneska k večeři? Fazole. Moc to s nimi po pravdě neovládám, takže v plánu je pomazánka. Aha, jenže čím si je namixuju, sakra. Potřebuju novej tyčák. Dcera do obchodů ráda, s manželem vyrážejí na záchranu mé večeře.

• 

• 

• 

20,00 Tak tyčák je super. Jen teda nemám co mixovat. Fatálně selhala příprava. Fazole se musí 12 hodin namáčet a přes hodinu vařit. Tak to už dneska asi fakt nedám. Naštěstí mám ve svém plánu i špajzu taky červenou čočku. Ta se nemáčet nemusí a uvařená je raz dva. Dokonce je tak rozvařená, že by se mixovat nemusela, ale to nemůžu těm dvěma záchranářům udělat, a tak ji pěkně přelíznu do hladka. Fazolová premiéra bude jindy. 

PS: Před dvěma dny jsme s mužem měli 15tileté výročí svatby. Patnáct let na jedné lodi, naskočilo mi na mysl známé klišé při jízdě na Vltavě, i když to teda nebyla loď, ale šlapadlo. Hned zkraje našeho soužití jsme si vyrobili dva kormdelníčky, který to plavidlo celkem pravidelně stáčej podle svýho. Někdy je to trochu boj kdo z koho. Ale celkově krásná a milovaná posádka.

• 

• 

• 

HUBNOU MI KOZY – Sobota – den 6 – přísná fáze 4/14

Program MB ztratil jednoho fanouška. Mého manžela. „Ukaž, sáhnu si, než mi to zmizí úplně,“ zajíždí mi ráno pod noční košili. „Takhle jsem si to teda nepředstavoval.“ No, já po pravdě taky ne. První na ředě má jít pneumoška! Ale kecala bych, taky je trošku ufouklá.

8,00 Malinovo-jogurtová snídaně, může být

11,00 Manžel se mi asi mstí za ty kozy. Už si nebere žádný servítky a klidně přede mnou spořádá obří medovník. Neví, že mě to nemůže rozhodit. Nicméně mu odebírám pusu z prvního dne.

11,10 To mu to ještě nestačilo? Dává si kafe a čokoládu! A to prej taky drží sportovně-hubnoucí program s názvem Švihák. Haha. Tvrdí, že jeho „Švihák“ nemá s mým programem nic společnýho. Prý ho to napadlo nezávisle na mě. Jasně, prostě „časová shoda“. A ještě se chlubí, že si ho naplánoval sám a tudíž zadarmo. Tak nevím, co s těmahle uvolněnýma pravidlama hodlá dosáhnout. Za pár týdnu si povíme. Tomu říkám čelendž! 

• 

• 

13,00 Krůtí prsa se špenátem. Ten je bez cibule a česneku lehce bez chuti. (Až pozdě jsem zjistila, že česnek vlastně můžu.) Ale já tak uvolněný pravidla (jako Švihák) nemám, takže neva.

17,30 Krásně zdeformovaná rodinka. Vydali jsme se s dětmi na procházku na Petřín. Dcera nás ujistila, že si všichni moc přejeme jít do zrcadlového bludiště. A měla pravdu, bylo to vtipný. Takhle vypadá MB v praxi. Prostě PŘED a PO.

• 

• 

• 

19,00 Dvě vejce natvrdo. Vypadá, že jich je hodně, že jo? Jsou jenom nakrájený na hodně kousků, aby mi to dýl vydrželo.

PS: Trochu se bojím, aby mi místo prsou nezbyly dva visící prázdný pytlíky. Jedna mamčiná kolegyně si je prý pak musela do podprsenky rolovat! Uuuu. Takže okamžitě nasazuju terapii, při který se prej samy pěkně zpevněj. Chodím celý den úplně bez podprdy. (I mezi lidi. Pšššt.)  

PS2: Dneska bych si tak dala 2 deci! Je to fakt řehole!

• 

• 

• 

ÚSKALÍ PŘÍTOMNÉHO OKAMŽIKU – Neděle – den 7 – přísná fáze 5/14

To se pořád říká, žijte „tady a teď“. To je sice paráda. Ale když už se rozhodnete jet v MB, bez náhledů do budoucna to nefunguje. Prostě je potřeba to lehce naplánovat. Tak v první řadě nákup, samozřejmě, občas je potřeba něco namočit předem (fazole, že? Nebo i mandle a semínka) a taky je dobrý si to trochu spočítat.

10,00 Krásně jsem si přispala. Je přece neděle, a mám dost času… Aha, ale když teprve teď budu snídat (ovesné vločky podruhé), než tu snídani připravím a sním, oběd mi vychází na 15,30. Tu du du dum.

13,30 Obědvá celá rodina. Kromě mě.

15,00 Načančám si oběd, ještě fotečka. Pak to všechno shrnu do krabičky. Ještě půl hoďky.

15,30 Vezeme syna k autobusu, odjíždí na tábor. Cestou v autě si velice přítomně a vědomě vychutnávám svůj Cottage sýr s pažitkou, zeleninkou a knäckebrotem. Z druhý krabičky zavoní meruňky se skořicí, které mi s láskou nakrájel můj švihák, protože už jsem nestíhala. A ještě kafe v přenosném kelímku. Ten samozřejmě vlastním, protože šetřím přírodu a jednorázové kelímky neberu.

16,15 Odmáváno naslepo do autobusu s černými skly. Dcera si přála k večeři hráškovou polévku. (Mmch, je to fakt paráda vařit/připravovat tolik variant, ten jí to a ten zas nejí tamto. Já třeba hrášek ve svém MB plánu nemám. No nic. Navíc mám přesně odvážené, nikterak velké, porce, takže se tady začínají kumulovat zbytky. Naštěstí švihákovi chutná všechno, ale ani on to skoro nestíhá konzumovat. Ale to jsme odbočili, zpátky k hrášku.) Prosim vás, mražený hrášek neměli v Lidlu, Tescu ani ve večerce. Takže zkoušíme Globus. A čučíme! Nejen že tu hrášek mají, mají ho dokonce bezobalově! Stejně jako spoustu další mražené zeleniny, ovoce i knedlíků nebo hranolek. (Těchto dvou položek si všímám samozřejmě jen ze zvědavosti.) Nemáme sice vlastní výbavu, takže stejně trhám zdejší sáček, ale beru hrášku, co se do něj vejde, takže jsem určitě aspoň 2 obaly ušetřila.

20,30 Grilujeme! Dost pozdní večeře, s procházkou a rozfoukáváním ohně se nám to ještě trochu natahuje, takže stoprocentně nestíhám pravidlo nejíst po 21.té h. Říkám, že to je věda. A že je lepší si to trochu propočítat. Pstruh na grilu a grilovaná cuketa a pidirajčátka z vlastní úrody jsou ale naprosto luxusní, asi best večeře!

• 

• 

• 

PS: A propos, k tomu „tady a teď“, vlastně mi docela dlouho trvalo, než jsem pochopila, že to znamená, že se mám opravdu soustředit na to, co dělám. Že když pracuju, tak prostě pracuju, když jsem s dětmi, jsem s nimi i veškerou pozorností a myšlenkami, že když krájím chleba, tak se soustředím na to, že krájím chleba. Když kadím, tak i myšlenkami kadím. A co je teď nejaktuálnější: když jím, tak jím. Je to ale pekelně těžká disciplína. Přemýšlím, co napíšu do tohohle deníčku, v tom mi přijde SMS od syna z tábora, kolem letí moucha a nějaká další myšlenka… Jak se mám sakra soustředit jen na to, že zrovna pojídám ten skvělý žitný chlebíček?!

PS2: Kozy v praxi. Prej pořád dobrý!

• 

• 

• 

TAK CO, TY MOJE ŠTÍHLÁ BLOGERKO?  Pondělí – den 8 – přísná fáze 6/14

Když mě touhle větou uvítá po ránu ten můj Švihák, tlemim se asi pět minut. Moc dobře ví, že nejsem ani štíhlá, ani blogerka. Ale budu! Obojí! Švihák naráží na to, že jsem se mu svěřila, že ten deníček, co smolím, hodlám zveřejnit. Zrovna se mi honí hlavou, jestli k tomu, aby ze mě byla blogerka, stačí ty kecy hodit někam na web. Nebo jestli je k tomu potřeba alespoň nějakej externí čtenář. Kdo ví. 

8,00 Jogurt s borůvkama. Pardon, začíná se to trapně opakovat. Přísná fáze má jen omezený sortiment.

13,30 Mořské plody na salátku. Něco podobného už tu taky bylo.

Večer mám mít zase luštěniny. Probíhá pokus o fazole číslo 2. Jsou namočený. Nevzpomněla jsem si tak brzo, aby se stihly cachtat 12 hodin, ale snad to bude stačit. Ale jako že se maj ještě další hodinu vařit? Těch mých asi 25 fazolek? Možná jsem je mohla naložit a povařit všechny do foroty. Jenže už jsem to neudělala. Jak bych je navíc pak odvažovala, když se mají vážit za syrova? Help! Aspoň, že jsem koupila jen ty černý a bílý a ty čínský jim ponechala na krámě. Než zpracuju tyhle dva pytlíky po těch trošičkách, to už snad budou mít po době trvanlivosti. A tý elektřiny! To musím nějak vychytat.

16,00 Hlad. Chuť na kafe. Chuť na kafe. Hlad. Voda. Voda. Voda.

19,00 Po pravdě, dneska krize. Nadšení prvních dnů v čudu, mám depku. Nevím, jestli z těch pitomých fazolí, který jsem teda 70 min vařila, pak mixla na pomazánku a na chuť jim nijak zvlášť nepřišla, nebo čím to je. A dneska mám i dost hlad. To mě to brzo přestalo bavit.

PS: Motivační tabulka praví, že jsem vyrovnaná a spokojená. To se teda dost sekla.

PS2: I to psaní blogu mi najednou přijde jako pěkná kravina. Koho to bude asi tak zajímat? Internet je plnej podobnejch žvástů.

• 

• 

• 

RÝMUJE SE SLOVO KLEMENT VŮBEC S NĚČÍM JINÝM? – Úterý – den 9 – přísná fáze 7/14

Fičím do zdravé výživy pro další žitňák. Přihazuju asi 4 krabičky směsí koření Sonnentor. Je boží. Čistý byliny, žádný srajdy, krásně voní i vypadá. Sypu si to teď prakticky na všechno, když nemůžu žádný dochucovadla. To prosím píšu z vlastní vůle, ne proto, že by mi za reklamu platili (bohužel no). Jedna ze směsí se jmenuje Anděl strážný. Hned mi naskočila stejnojmenná písnička od Chinaski. Znáte ji?

Andělé strážní vždy strašlivě zvážní…. Co je to tatraplán, kdo Laurin, kdo Klement? Vůbec netuším, jak je ten text dál, ale moje pohotová mysl neváhá: …Kdo je ten hradní pán, kdo blbec, kdo dement? Já se omlouvám, taky nadávky nemusím, ale to prostě samo. Já za to nemůžu, že se to tam rýmuje. Vůbec se toho popěvku nemůžu zbavit.

8,00 Mandle, slunečnicová semínka, kakao (ne granko!), nastrouhané jablko.

Už nemám takovou depku jako včera. Dělání, dělání, … že jo. Natřela jsem závěrečný kus zdi kolem domu. Ale popěvek se mi bohužel zaměnit nepodařilo.

13,30 Krůtí prsa tak trochu do číny. Nudličky, čínské zelí, cuketa.

19,00 Ricotta s pažitkou, baby špenát a domácí rajčátka. Povedlo se mi ukrojit plátek chleba, kterej měl jen těch 25 g! Jen je teda skrz něj dost vidět.

PS: Úplně popravdě, už jsem něco jako blog před časem zkusila vypustit na FB stránce Makyka_ja. Když jsem se po 8 příspěvcích ustálila na celých 28 sledujících (nejbližších kamarádů), usoudila jsem, že dál nebudu plýtvat svým potenciálem a vykašlala jsem se na to. Hmmm, toto je už desátý příspěvek! Překonala jsem sama sebe! Počet externích čtenářů: 0. Deníček dosud nebyl zveřejněn. Tak ale nevím, nevím, jídla se začínají opakovat, osvícení zatím nepřišlo, co já budu psát dál? Že by opět blog na dobu určitou?

PS2: …kdo Laurin, kdo Klement…

• 

• 

• 

SMUTNÁ OMELETA A MNOHO SMUTNÝCH TRIČEK Středa – den 10 – přísná fáze 8/14

Já si teda subjektivně myslim, že už jsem opravdu trochu odpuchla. Jo, po deseti dnech! Normálně mám tričko, který už jsem nenosila, protože se mi v něm značil špek. Ten pochopitelně nezmizel, ale už se vejde pod to tričko.

8,00 Nastrouhat si do mlíka s vločkami broskev místo jablka bylo totální šlápnutí vedle. Dost se přemáhám, abych to do sebe nasoukala.

13,30 Oběd se Švihákem. Celkem na MB profituje. Má větší porce a poněkud nesrovnatelně víc chleba (koukněte na ty odkrojky, ty jsou z mých plátků, chm), ale jinak papá zdravě se mnou. Losos je stejně nejchutnější. Já vím, že jíst mořský ryby taky zrovna není pro planetu terno. Ale prej pro moje tělo aktuálně jo. Dneska jsem v Lidlu objevila lososa s certifikací, tak aspoň tak…

19,00 Zkouším „ztracená vejce“. Nevim, co mě to popadlo, asi aby to na fotce vypadalo krásně, nebo co. Studuju návody na netu, jeden zaručenej tvrdí, že se má vajíčko nejdřív vyklopit do octa, aby bílek držel pohromadě. Tak prosim vás, to fakt nedělejte. Vejce je pak odporně octovatý, zatraceně nedobrý ztracený vejce. Příště si dám normálka zase omeletu a peču na experimenty.

PS: Moje dcera si na svojí omeletce vytvořila z kečupu a mrkve obličejík. Jenže ten se tvářil tak dojemně, že ho pak odmítala sníst. Se picnu.

PS2: Všechna trička se ještě bohužel z návratu do šatníku těšit nemůžou. Jsou taky smutný. To je dojemnej večer.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

DLABU NA TO, JEN DLABANEC, FÓREK K TOMU Čtvrtek – den 11 – přísná fáze 9/14

Dneska na to dlabu, pardon. Teda na deníček, ne na proces. Tak jen fotečky.

8,00 snídaně – vločky 13,30 oběd – mořské plody na salátku 19,00 večeře – čočková polívka, takhle by ty luštěniny šly, s fazolema se zatím nekámoším

• 

• 

• 

AKTOVKY, NÁRAMKY A SLZY Pátek 30. 8. 2019 – den 12 – přísná fáze 10/14

Jo, normálně tady slzim. Ti moji pacholíčci si věcí úplně moc nevážej. (V nákupech věcí se nevyžíváme a rozhodně se snažíme, aby sloužily co nejdýl, a máme na krku celkem slušnou hypotéku, zároveň ale v podstatě k narozkám či vánocům dostanou, co si přejou.) A támhle někde brečí kluk dojetím, že dostal obnošenou aktovku s Bleskem McQueenem. Včera jsem totiž nabídla 2 naše starší batohy dětem svobodných maminek a přikoupila do nich nějaké školní potřeby. Maminka holčičky napsala: „To je první dárek, co jsem v životě dostala od někoho zadarmo, mám radost za malou.“ A maminka chlapečka: „Strašně moc děkujeme za tašku, kluk začal normálně brečet, jsem vám vděčná.“ Uf, schovávám si adresy klučiny i malé slečny a pošlu jim něco zase k Vánocům.

Jinak se dá Klubu svobodných matek pomoct i tady. Třeba ty náramky jsou fakt krásný a v létě třeba díky nim jely děti na tábory: https://www.klubsvobodnychmatek-obchod.cz/

Takže nějaké moje jídlo je vlastně úplně nedůležitý, ale pro pořádek:

8,00 Maliny s jogurtem 13,00 Kuřecí maso se zeleninou, mango 18,30 Cottage sýr, zelenina

PS: Dík moc Noře Fridrichové a Lee Surovcové, které těmto maminkám pomáhají!

• 

• 

• 

IMUNITA VŮČI POKYNŮM, ZKOUŠKA VĚRNOSTI MB A ZASE TY FAZOLE Pondělí 2. 9. – den 15 – přísná fáze 13/14

„Připrav si prosím tě na zítra penál. Taky bílou košili a dlouhý kalhoty, už se má ochladit,“ nabádám vpředvečer prvního školního dne svého synka. „Mamiiii, já mám úplně prázdnej penál,“ stěžuje si ráno a nakráčí si do obýváku v modrym tričku a džínových kraťasech. Šmankote, to dítě mě včera evidentně vůbec nevnímalo.

Takhle si tady povídám pro sebe celkem často. Zejména pokyny zřejmě vysílám na jiných frekvencích, než mají nastavený přijímače.  Jak se tohle probůh ladí?!

8,00 děti už ve škole, konečně si dám snídani, vychází to zas na jogurt s borůvkami.

O víkendu jsem čelila zatím nejtěžšímu testu zdatnosti. (Oproti tomu kamarádky a šviháci s medovníky byly brnkačka.) Měli jsme oslavu s kamarády. Takže všichni pochopitelně pořád něco uždibovali a popíjeli. „Hm, ten kiš s mangoldem je skvělej.“ „No, a co teprve ta cuketová buchta s pudinkem…“ Podobný poznámky jsem nicméně přecházela s rezervovaným úsměvem a stoickým klidem a večer si vybalila svojí krabičku. Jo, jsem tvrďák! Jés.

13,00 drůbeží maso, zelenina, plátek chleba. Už jsem se tak zdokonalila, že 25g trefím v podstatě na jistotku.

„Mámi, ty jsi hrozná,“ spílá mi dcera. Opět je rezistentní vůči mým pokynům, je totiž dneska moc unavená po jedné hodině prvního školního dne. „Klári, myslím, že ti nasadím MB plán. Já vstávala dřív než ty, od rána pracuju a unavená nejsem.“ Tak přesně za tohle jsem si vysloužila to spílání. Program MB, zdá se, ztrácí další příznivce.

A fazole zas nemají příznivce ve mně. Jo, už na ně ZASE přišla řada. Jenže já je ZASE zapomněla dát do na celej den do vodní koupele. Tak tenhle vztah se fakt nevyvíjí dobře.

20,00 Jistěj to fazole z konzervy, zakoupené v akutním stavu nouze.

PS: Pozítří ukončím přísnou fázi, moje metabolická Janička mě převáží a přeměří. Vidím to tak na 3 kg za 2 týdny. A pevně doufám, že si vyjednám už nějakou tu decku vína. (Na dětskou imunitu vůči pokynům je to pro rodiče vyloženě zázračnej lék.)

PS2: Švihák si dal odpoledne medovník. Pro svůj pocit ho překřtil na „hubeník“. Až takhle ale ta kvantová fyzika nefunguje, nebo jo?

• 

• 

• 

TRÝZEŇ DNEŠNÍHO DNE, PAŠOVÁNÍ CHLEBA A LIKVIDACE DŮKAZŮ Úterý 3. 9. – den 16 – přísná fáze 14/14

Ou, dneska jsem teda lehce trpěla. Švihák má narozeniny, a tak se jde do restaurace! Jo, jsem odhodlaná to zvládnout i se svým handicapem v podobě silně omezené škály konzumovatelných jídel. Mám to perfektně promyšlený. K večeři mám mít podle svého metabolického plánu mozzarellu s rajčetem, to přece mají v každé pizzerii. Ovoce pro jistotu s sebou do auta, když bude nejhůř, na chvíli si odběhnu a spořádám si ho venku.

19,30 S tímhle zákeřným pokušením jsem ovšem nepočítala. Jen jsme dosedli, postavili před nás košíček voňavých bagetek s bylinkovým máslem. Celá ta moje hladová smečka se na ně okamžitě vrhla a já začala poměrně hlasitě polykat naprázdno. Zatím nic se mě nesnažilo tak mocně svrhnout na scestí jako tyhle proradný kousky pečiva. Rozhodně zatím nejmučivější přemáhání.

19,45 Objednávám si Caprese. „Prosím bez olivového oleje. A ano, jen ten předkrm, mám, ehm, takovou dietku, díky.“ Číšník profesionálně přikyvuje.

20,10 Kuchyňskou váhu jsem s sebou pochopitelně nevláčela. Od oka má ale moje porce lehkou nadváhu. Část nemilosrdně stěhuju na sousední talíř. Žitný knackebrot propašovaný do restaurace v kabelce, nenápadně umísťuju do košíčku se zdejšími bagetkami a pak už ho nenuceně přikusuju. Pohoda.

20,30 Ptám se na možnost čerstvého ovoce místo desertu. Kvůli té, ehm, dietce. V průhonickém Grossetu s tím nemají nejmenší problém. Mají čerstvé jahody. Prosím přibližně tak 100 g, šlo by? Šlo. Palec nahoru. Odhadem zase trochu nadměrná porce, pár jahod rozdám ke zmrzlině a dvěma dortíkům svým spolustolovníkům. Završeno černým kafem a počáteční utrpení je definitivně zapomenuto.

PS: Tak já můžu v pohodě do restaurace, supeeer, odzkoušeno. A navíc mi dneska končí přísná fáze!

PS2: V kabelce jsem doma detekovala několik žitných drobků. Bacha na to, tyhle důkazy svého pašeráctví musím urychleně zlikvidovat.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

PRYČ JSOU ROKY, KILA I MÁ TAJNÁ NADĚJE Den 17, 18 – takypřísná fáze

Máme tady bilanci za prvních 16 dní, (dvou přípravných a 14 přísné fáze). Od mé metabolické poradkyně Jany mám několik dobrých a několik horších zpráv. Tak nejdřív ty dobré:

• Omládla jsem o 5 let! Alespoň to tvrdí ta zázračná váha, která umí vyplivnout data o množství tuků, vody a svalů v těle a taky metabolický věk. (Googlila jsem, jak to ta váha dělá a dozvěděla se jen, že jde o „bioimpedanční analýzu s možností segmentálního měření těla“. Pořád nevím, jak to dělá.)
• Opustila mě 4 kg
• Pásek posunuju o 5 cm
• A hlavně, a to ani žádná přechytralá váhá nezměří, prostě nejsem přes den unavená a naopak srším energií!

Máme tu i nedobré zprávy:

• Přísná fáze sice skončila, ale ve skutečnosti v podstatě pokračuje. Jediná změna v sortimentu jsou tuky ke každému jídlu
• Zatím není úplně jasné, jak dlouho tato „takypřísná“ fáze bude pokračovat. Minimálně ale 14 dní, raději prý měsíc. Uch. Teprve potom začíná 3. a 4. fáze
• A to nejhorší na konec. Vínko se bohužel nesmí ani v této fázi. Fňuk

PS: Pár cm jsem teda ztratila i přes tu hruď. A to zatím váhám, do které kategorie zpráv zařadit…

PS2: Jak jsem se nedávno chlubila, že už jsem přebornice v krájení žitného chleba přesně na 25 g… Dneska 23! Tak to zase bacha.  

PS3: FB se mě zeptal, čeho chci touto stránkou dosáhnout. Hm. Dobře položená otázka. Budu se muset zamyslet.

PS4: Vydávám se vstříc dalšímu bioimpedančně a segmentálně změřitelnému omlazení!

• 

• 

• 

• 

• 

• 

SPERMIE VINNÝCH MUŠEK, KOLIZE S JÍDELNÍČKEM A ŠVIHÁK NA VLTAVĚ Den 19-21 – takypřísná fáze

Přemnožily se nám octomilky. Já mám zvířátka ráda a nejsem nepřející. Takže ať si klidně pořádají celorepublikovou session u nás. U nás, na zahradě, na kompostu. Ale ať mi pokud možno nemigrujou do kuchyně. Já vím, už je venku frišno a velká zásoba ovoce, kterou vytvářím kvůli jídelníčku Metabolic balance (MB), je víc než lákavá. Na sušenky, který jsem si dávala ke kafi před tím, teda fakt nelezly.

Jak je ale sakra možný, že se objeví i na rajčatech pod pokličkou?! Ony snad vznikají zjevením se!

Tak ne, na netu píšou, že se rozmnožují. A že sameček při námluvách své vyvolené zpívá! A taky že mají oproti člověku 300x větší spermie. Ó jé, to jsem snad ani nepotřebovala vědět. Prý skoro dva milimetry. Vždyť tak velká je ta muška sotva celá. Je tohle vůbec možný? Takže mi v kuchyni poletují mračna obřích spermatických buněk, bezva.

Další nečekané zápletky s MB: Nikdy by mě nenapadlo, že si budu o víkendu řídit budíka na 7,50. A už vůbec ne, že mě k tomu přiměje nějakej jídelníček. Pchch. Jenže vzhledem k tomu, že se mezi jídly dodržují 5hodinové odstupy a že ráda obědvám v kruhu rodinném, nelze jinak.

Dále tu máme vyhozený zbytek žitného chleba. Jak si ho krájím na ty tenké 25gramové folie, nestihla jsem ho zkonzumovat dřív, než zplesnivěl.

A pak ty tuky. Už je to pár dní, co mi do jídelníčku přibyly. Ke každému jídlu lžíce kvalitního oleje. Prý se touto fází parádně restartuje mozek. Nějak to ale nefunguje. Už 4x(!) mozek zapomněl, že si ten tuk mám přidat do jídla. Mezi námi, kdo by taky automaticky dával olej do jogurtu s malinami, že jo? Takže už 4x jsem si po jídle lila olej na lžíci a polykala ho jen tak. Brrr. Vždycky si při tom vzpomenu na Obecnou školu a rybí tuk.

PS: V sobotu jsme se dětmi byli podívat na manžela, jak plave ve Vltavě v rámci charitativního Prague City Swim na podporu lidí s nevyléčitelnou nemocí ALS. Akce byla fajn, muž byl v neoprenu opravdickej švihák, ale ta nemoc je vážně děsivá. A já sem takhle nenápadně propašuju odkaz pro ty, kteří by nemocné případně taky chtěli podpořit: www.zsalsa.cz/cs/zapojte-se/podporte-nas

• 

• 

• 

PS2: Ještě jedno ponaučení z víkendu. Když si dám budík na osmou, ale pak stejně obědvám ve čtyři, vyjde veškeré vynaložené úsilí celkem vniveč. Klidně jsem si bývala mohla přispat.

PS3: Kamarádka mi dneska poradila, že na octomilky nejlíp funguje vysavač! To by mě nenapadlo. Tak vy létající spermie, zdrhejte na zahradu, nebo si budete zpívat serenády v sáčku ve vysavači.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

ŠAVÁSANA, FANTOMOVY BŘIŠÁKY A NOVÝ HOLÍNKY středa 11. září 2019 Den 22–24, taky přísná fáze

V úterý jsem se vykodrcala na lekci jógy. Po dvouměsíčních prázdninách! „Jo, jo, jo, jó,“ hulákaly jedna přes druhou veškeré buňky mého mírně odlehčeného těla už při prvním kontaktu s jógamatkou. „To je dost, že jsi nás sem zase vytáhla,“ vrněly si, byť s vyčítavým podtónem.

• 

• 

• 

Vždycky byla moje nejoblíbenější pozice Šavásana. (Jo, je to leh na zádech, ale když to nazvete pěkně Šavásana, už to nezní, jakože se jenom válíte, že jo. Mimochodem, Šavásana je myslím téměř jediná pozice, kterou pravidelně piluju i doma. A jsem v ní dobrá!)

Jenže tentokrát i ty ostatní pozice dostaly nový rozměr. V ásanách, kdy váhu těla nesou ruce, cítily, že podpírají přeci jen o chlup menší zátěž. Při předklonových pozicích se zase zmenšila dosavadní překážka v místě ohybu, tedy v pase. A hlavně jednotlivé končetiny do všeho šly s nebývalou vervou, nohy trčely pevně vzhůru a ruce vystřelovaly vstříc pozdravu slunci tak vehementně, že mi lektorka musela několikrát v hodině připomínat, že jsme na jemné józe a pohyby se dělají POMALU. 

„Já tak makala, že mám namožený břišní svaly,“ chlubím se Švihákovi druhý den ráno. „To je možný mít namožený něco, co nemáš?“ dobírá si mě. Hm, tak Švihák bude bez večeře. Jistě, že JO, říká se tomu fantomová bolest, abys věděl.

PS: Stravování podle Metabolic balance zdárně pokračuje, už tři týdny a kousek. Když už se opakují jídla, koupila jsem si aspoň v Ikee 3 nový talíře! Jo, a bylo to úplně poprvé, co jsem prošla labyrintem Ikeáckých chodeb, aniž bych zakotvila v jedné z občerstvovacích stanic. Takže nebyly ani masový koule, ani lososová rolka, natož čokoládový dortík.

PS2: Dobré věci se mají podporovat a nezávislá žurnalistika zvlášť, takže jsem si konečně koupila předplatné Deníku N. A taky jsem koupila Lékařům bez hranic holinky. To nepíšu kvůli sobě, ale pro případnou inspiraci.

PS3: Zítra si vytáhnu z garáže vlastní jógamatku, setřu z ní vrstvu prachu a potrénuju. Možná nejen Šavásanu.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

TAJNÝ CTITEL, UKLOBNUTÁ SNÍDANĚ A TLUSTÝ HARRY Den 25-27, takypřísná fáze

Sleduje mě na každém kroku. V pátek jsem kvůli němu dokonce šla z pošty pořádnou oklikou. Posílá mi obdivné zprávy na mobil. Když mi zbývá ke splnění úkolu už jen kousek, radostně mě povzbuzuje. Když dosáhnu cíle, upřímně se raduje. Hlídá dokonce i můj spánek, ví, jak kdy jsem v noci byla neklidná a kdy jsem se naopak propadla do sladké fáze NREM. Ví toho vlastně mnohem víc. Víc, než jsem vůbec schopná pojmout.

Je růžový. Můj fitness náramek. Tak už ho mám taky…

Dokud náramky obkružovaly zápěstí jen zbytku mé rodiny, byla jsem tak trochu out a nemohla přispět do každodenní bouřlivé debaty na téma: Kolik máš kroků? Vždycky jsem svůj denní výkon odhadovala podle toho, s kým jsem ten den nejčastěji kráčela po boku. Teď už je všechno jinak. Už mám při dosažení 10 tisíce kroků vlastní diodovou oslavičku!

Za odměnu jsem na něj složila krátkou ódu:

Je růžový, což se mi k věku hodí.

Všechno ví, zejména, jak to chodí.  

Zvířecí okénko: Dneska jsem začala den podměrečnou porcí, papoušek mi totiž užral slunečnicový semínka z mojí snídaně.

Druhé zvířecí okénko: Zjistili jsme, že Harry nám nepěkně nakynul. Jeho objemná stehna neforemně přetékají ven z krunýře. Takže bacha, ode dneška jsme v téhle domácnosti na dietě dva. Já a vodní želva Harry. Taky jsme mu naordinovali víc pohybu, takže měl povinnou procházku po zahradě. Už jenom doufám, že nebude potřebovat vlastní fitness náramek.

• 

• 

• 

PS: Milé ženy 45+, které jste tady nové, vítejte. Díky, že jste klikly na to kouzelné tlačítko „To se mi líbí“. Snad to tlačítko nekecalo.

PS2: Vy, co jste tu dýl a sledujete můj vztah s fazolemi, říkám na rovinu, že už mě fakt štvou. Jsou to mrchy recidivistky, zase dělají obstrukce. Tentokrát si v lednici v načaté plechovce začaly žít vlastním, podotýkám dost nevoňavým, životem. Málem fičely z jídelníčku. Nakonec jsem teda vyměkla a koupila si novou plechovku, no. Vařit se je už ale rozhodně nepokouším. Nechce někdo jeden celý a jeden skoro celý balíček fazolí?

PS3: Musím pádit. Můj růžový přítel mi právě poslal zprávu, že už moc dlouho sedím a že mi chybí 1500 kroků do naší společné světélkující oslavy. Nemůžu ho přece zklamat. Pa. 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

PROHLÁŠENÍ O SHODĚ, KOMPRESE A VZPLANUTÍ Úterý 17. 9. Den 28-29, taky přísná fáze

„Ty ale trpíš,“ dívá se na mě soustrastně tatínek. „Hlavně, aby sis nějak nerozhodila organismus,“ strachuje se zase maminka. A já přitom netrpím. A organismus si naopak hýčkám a ladím. I když je pravda, že to moje zdravé stravování může jako utrpení zvenku vypadat. Tak namátkou:

• Když jsem se stavila u našich, nedala jsem si ani to obvyklé kafe.
• Když byla návštěva o počtu téměř 20 osob u nás, celé dopoledne jsem chystala občerstvení a pak ani neuždíbla.
• V sýrárně, kde jsem konečně objevila čerstvý ovčí sýr, který mám ve svém MB plánu, měli dva druhy. Slečna prodavačka mi chtěla dát ochutnat a já jí musela dát košem.
• A tohle zní fakt smutně: na vinobraní jsem si nedala burčák ani víno!  

Jo. Někdy mě to trochu štve, třeba ty voňavý bagetky v pizzerii. Nebo hladové čekání v hospodě, než do sebe dcera s manželem naládují svíčkovou s knedlíky a syn smažák. Už asi toho mého zdravého vyvařování měli tak akorát. Ale já jsem si pak na trávníčku za restaurací dala piknik s vlastní krabičkou a bylo všechno zase cajk. Takže prohlašuju, že jsem se svým aktuálním programem ve shodě a že mě ba.

• Do šatníku se vrátily další dávno odložené kousky a já je vítám, jak kdyby to byly funglovky. A volám: udržováním těla k udržitelné módě!
• Když se šmrcnu kolem zrcadla, vidím tam lehce zkomprimovanou pani a mám z ní radost.
• Mírnou progresi zaznamenávám i u poměru fotek: „to by jakžtakž šlo“ vs. „ježiš, okamžitě smazat“.

Jak tady tak vyjmenovávám ty radosti, úplně mám euforickou chvilku.

• Dobře spím i bdím, užívám i zažívám, mám chuť se hýbat, tančit i zpívat. A taky psát! (I veršovat.) Pořád mě něco napadá! Třičtvrtě toho sice zapomenu, ale něco udržím, anebo si stihnu udělat poznámku.

PS: Už toho radši nechám. Dovedu si docela dobře představit, že někoho, kdo zrovna euforickou chvilku nemá, může ta moje pěkně sssštvát.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

PS2: Jo! To vám ještě musím říct. V sobotu jsem se zamilovala. Klid, Švihák to ví. Na vinobraní na pražském Jiřáku hrála kapela Vanua 2, ty miluju už dávno. Ale večer pak ještě hrál Pokáč. Pár jeho písniček jsem znala už před tím. Nicméně naživo to byl fatální zásah na bránici a do srdce. Jo, vystáli jsme na něj frontu. Jo, pořídili si obě jeho CD. Jojo, nechali jsme si je podepsat. A jo. Vyfotili jsme se s ním! Při odchodu jsem mu šeptla: Jste boží. A on suše: Tak snažim se… Další pražskej koncert je vyprodanej! Nevadí, odvleču celou rodinu na koncert do Ústí.

PS3: Můj výraz na fotce s Pokáčem je spíš z kategorie „okamžitě smazat“, ale co už.

• 

• 

• 

• 

VYPEČENÉ PŘEKVAPENÍ A ŠVIHÁK SUGAR FREE Čtvrtek 19. 9. Den 30-32, takypřísná fáze

Ááá, přijel Jiří s chlebem. Ne ne, tentokrát ne z Rohlíku! „Mám v troubě ten žitný experiment, zítra ti ho hodím, jo?“ pípla mi večer smska od kamaráda. „Tý jo, zrovna mi došel. A na Rohlíku je vyprodanej. Ty jsi hustej!“ odpovídám okamžitě. Jirka si totiž doma peče chleba pravidelně, a když jsme se před časem bavili o mých obilných restrikcích, zaujalo ho to a říkal, že to zkusí. A teď je se svým outputem z trouby u nás ve vrátkách! Platím vřelými díky a lahví vína. Je to hezký, když vám někdo takhle udělá radost jen tak. Milý překvápko.

Je to tlusťoch. Ten chleba. Něco přes kilo. Takže mých 25gramových chlebových hubeňourů by bylo aspoň 40 kousků. Takže se teda podělím se Švihákem, i když trochu nerada. Ten chleba je totiž naprosto luxusní!

„Mobil, peníze, kapesník…, chleba!“ vypočítávám obsah kabelky, když kontroluju, jestli jsem nic nezapomněla. Mamka se ségrou mě vytáhly na koncert do O2 arény na pana Bublého. Máme to i s VIPkou do cateringu. Spoléhám, že i tam objevím nějakou metabolic friendly potravu. Váhám nad slávkami, ty podle MB můžu. Jenže jsou na másle a na víně a to nemůžu. Jistí to kuřecí prsíčko a zelenina, ke kterým tasím Jirkův chleba z kabelky. To už mám natrénováno.

• 

• 

• 

Pan Bublé mile překvapil. Pokáč je Pokáč, ale i Michael měl švih a vtip. Během koncertu na mě usilovně blikal můj růžový fitness náramek. Návody zásadně nečtu, takže nevím přesně, co se mi snažil sdělit. Ale tak nějak tuším, že jsem si asi dost kroků tentokrát vytleskala. No co, taky pohyb.

PS: Zcela vážně uvažuju o tom, že se snad naučím péct žitnej chleba.

PS2: Švihák ve vlastním šviháckém programu dost polevil. Tak jsem ho hecla, ať dá 14 dní úplně bez cukru. Šel do toho, ale od té doby mě bombarduje dotazy: A marmeládu můžu? A nutelu taky ne? Aspoň dívat se na ní můžu? Nevybočíme na pár minut z programu a nedáme si Haagendazsku? A tohle? To je bez cukru! Mává na mě čokoládou pro diabetiky. Vtipálek. Kdepak, nic, se mnou má přece sladkej život dostatečně. 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

ÓDA NA ZMĚNU Den 33-35, takypřísná fáze 

Tak mi to nejen kecá, ale i hrnu veršíky. Co ještě přijde?!

Co je to tady za ten ruch?

Proč proboha hned tolik křiku?

Jó, hulákám si juchy juch

Že v pase mám už zhublý pruh,

stravou a trochou tělocviku.

Teď teda žádnej bludnej kruh

Mám jasně danou politiku

Dopřávám svýmu tělu sluch

Pořádný jídlo, čerstvý vzduch,

Klid, zábavu i erotiku.

Mrkev, ředkvičky, losos, pstruh,

Mango či jinou exotiku

Bacha na zbytky, jde z nich puch

A taky lákaj hejna much,

Co vyrojí se v okamžiku.

Já sama sobě splácím dluh,

A objevuju Ameriku:

Ve zdravém těle zdravý duch!

A k tomu všemu menší břuch,

co už se schová v eMku triku…

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

OZDRAVNÉ SETKÁNÍ, POPELKA A ČTENÁŘOVO ZKLAMÁNÍ Úterý 24. 9. Den 36-37

Včera jsem byla na terapii! Některé věci dobře víme, ale stejně, když je někdo v příhodný moment zformuluje, plácneme se do čela a řekneme si: No jo, vlastně! Přesně takový AHA-moment jsem měla, když Simona Babčáková před časem na svojí přednášce mluvila o tom, že niterný pokec s blízkými kamarádkami, kterým říká „nejnejky“, je pro naše duše zatraceně terapeutický. Takže jsem včera měla léčebnou kůru. Sice jsme skončily už téměř s večerníčkem, ale prostě takový procedury beru! A svoje nejnejky mám fakt ráda.

I přesto že jsou všechny děsně vyzáblý.

Tak jo. Zase fazole. Další díl nekonečného seriálu. V obchodě neměli v konzervě bílé fazole, jen směs. Jenže já prostě červenou variantu těchhle mrch nemám ve svém MB plánu. A cizrnu už vůbec ne. Takže jsem doma přebírala! Jak Popelka. Nebo spíš Popelka po 25 letech. A holoubci ku pomoci nikde. Já snad v minulém životě musela být luštěninový škůdce.

Motivační tabulku za první měsíc už mám celou polepenou pochvalnými samolepkami. Rozjela jsem tabulku pro druhý měsíc. A můžu zkonstatovat, že mám za tu dobu i pohublou tvář. Tu levou. Doufám, že nejpozději na konci další motivační tabulky se podobně zachová i ta druhá. Zatím to vypadá poněkud asymetricky.

PS. Na fotce z terapeutického sezení jsem pořád jednoznačně nejkulatější, zdá se, že přísná fáze bude muset ještě nějakou dobu pokračovat.

PS2. Zdravím také muže. Mám tady minimálně 3 kusy. Dva to měli povinný, když spolu s nejbližší rodinou zvedali počet příznivců téhle stránky z nuly na deset. Manžel a švagr. A pak jsem zaznamenala ještě dvě mužská jména. Pod jednou mužskou identitou se ovšem trochu nečekaně skrývá žena. No a ten druhý, to je fakt záhada. Nicméně odhaduju, že to bude podobný případ jako pan Marek. Ten jakousi shodou okolností zabloudil na můj web a pak mi napsal k příspěvku s názvem HUBNOU MI KOZY komentář tohoto znění: „Strašně nerad čtu, preferuju obrázky, jsem obchodník, tady jsem rozklikl, jestli tu nebude fotodokumentace nějak vázaná na název a nic.“ Bohužel no. To musí trochu jinam.

PS3. Tý jo, ta matrace už se pod tebou vůbec neprohýbá, sděluje mi procítěně Švihák, když se ke mně ráno nakloní. Nevíte někdo, co zabírá na blbý kecy? Jídelníček sugar free to teda bohužel evidentně není…

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

SKLERÓZA A KOHOUTEK, FINIŠ V ZÁŘÍ A ŠVIHÁKOVA ODMĚNA Neděle 29. 9. Den 38-40

Hrnu se přes půl Prahy na speciální nákup. A nemám peněženku! Takže ani kartu. Do kelu! K tomuhle nemilému zjištění docházím až těsně před cílem. To jsem tedy vážně perspektivní zákaznice. Naštěstí je majitelkou obchůdku moje kamarádka (možná vůbec ta nejvyzáblejší), takže mi nákup dá na sekeru. Nějak mojí momentální insolvenci vysvětlí svojí elektronické pokladně a já hned z domova lepím dluh přes účet.

Ale teda obecně doporučuju na nákupy spíš peněženky nosit. Je to o dost praktičtější. No, a tenhle bezobalový obchůdek @Kohoutek ve dvoře, ten můžu doporučit obzvlášť. Vybavená vlastními nádobami (ty jsem kupodivu nezapomněla) pořizuju stáčený gel na praní, prostředek na nádobí, tekuté mýdlo i pár přírodních drobností k vlastnímu rozmazlování. Krása. A eko. V tom jsem s Grétou zajedno, že by nebylo úplně od věci tuhle planetu udržet v jakžtakž obyvatelném módu, když už teda jinou nemáme. Zuzka taky adoptovala ty dva pytlíky fazolí, který mi už nějakou dobu smutnily ve špajzu. Ty teda byly v obalu, ještě mám rezervy.

Á, další vyzáblá. Ta má ještě ke všemu ten pekáč buchet na břiše. (viz příspěvek – Den 2) Přišla taky do Kohoutka, tak jsme se rovnou vyblejskly všechny. „Všude se tvářím jako debil, dej mi místo ksichtu logo prodejny,“ napsala mi, když jsem jí fotky poslala. Tak jo teda. Ale stejně myslim, že bez toho loga je to lepší. A můžu odpřisáhnout, že Petra se umí tvářit i docela normálně.

• 

• 

• 

PS: Eko gel na praní používám už roky. Buď ten stáčený anebo si ho kuchtím doma z mýdla a sody. Švihák má aspoň co vyprávět na stand-upech. Že prý vařím eko prací prášek místo večeře a podobný nesmysly. Někdy mu ho asi neservíruju…

PS2: Když už jsme u Šviháka… „Dnes se odměň,“ pravila moje motivační tabulka. Tabulka čokolády to asi nebude. „Pojď do ložnice, kotě, a já tě odměním,“ navrhuje promptně Švihák. „Ty chceš zase mít hlavní roli v mým blogu!“ osočuju ho. „Já se mám odměnit, ne ty mě.“ Takže je to jasný, že jo?  Věnuju si květinu! 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

SMUTNÉ STATISTIKY A HUBNOUCÍ LÍVANCE Středa 2. 10. Den 41-43

O víkendu jsem po delší době sekala trávu. To by člověk nevěřil, jaké se na malém městském pozemečku dají podat výkony. Výsledná bilance za dopolední ježdění se sekačkou:

6 311 kroků, 4,22 km, 54 aktivních minut, 1 upravená zahrádka

2 přeseknuté kabely

• 

• 

Zatímco první čtyři statistické údaje potěšily, ten poslední už o dost míň. Co si budem nalhávat, zejména Šviháka.

Navíc ten druhý karambol objevil až on, toho jsem si v tom ajfru vůbec nevšimla. Ten první nešel přehlédnout. Břitký nůž naší sekačky přeťal kabel od čerpadla z nádrže na dešťovou vodu. A bohužel taky venkovní vánoční světýlka, která po celý rok trpělivě čekala obmotaná na stromě na svoji prosincovou příležitost. Ajaj.

Na Švihákově tváři se během pár setin sekundy vystřídalo několik výrazů – od naprosté nevěřícnosti, přes naštvání a rezignaci až po odhodlání. Rozhodl se, že to všechno sám opraví. Dojel do specializovaného obchodu, kde zakoupil jakési zázračné krabičky, ve kterých lze drátky zase napojit a které obsahují gel, jenž spoje ochrání i 100 metrů pod vodou. Což teda nejspíš nevyužijem. Ale každopádně moje dopolední statistika má nakonec stoprocentně pozitivní přínos, i poslední položka se nakonec ukázala jako objevná a obohacující. Šviháka ty hračičky krabičky vyloženě rozzářily.

Ale to jsme dost odbočili od sportovních výkonů i od jídla. Na tomto poli mám přitom taky novinky! Objevila jsem recept na zdravé nesladké metabolické lívance. Nebojím se říct hubnoucí lívance. Měla jsem pocit, že mi snad samy ty tukové buňky v těle požírají. Ani jim nemám za zlé, že jsem kvůli nim vstávala ještě o půl hodiny dřív. No, chutnalo to trochu nesladce, jak taky jinak by nesladké lívance mohly chutnat, že. Ale celkově příjemné zpestření jídelníčku. Zrovna tak jablečné muffinky. Po upgradu medem se staly přijatelné i pro zbytek naší smečky.

PS: Další objev! Začínám se kamarádit s luštěninami. Já opravdu netušila, že existují těstoviny ze 100 % z červené čočky. Mňam! A pozor! Existují i těstoviny z fazolí! Že by se i vztah s nimi ještě dal zachránit? V obchůdku jsem na ně zatím nikde nenatrefila, ale už je mám objednané přes internet. Jsou úplně temné jak černé perly. Já se na ně snad i těším. Brzy hodím report.  

PS2: Švihák váhá, jestli mě má příště pustit za madlo sekačky nebo raději podat vlastní zahradnické výkony. Zatím to vypadá, že se kloní spíše k případné koupi další zázračné krabičky.

PS3: Dokonce o těch krabičkách napsal článek. Jsem ráda, že jsem pro něj nekonečnou inspirací.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

NEOBVYKLÝ PRŮBĚH KURZU, PŘÍPUSTNÁ FORMA FAZOLÍ A PLANDACÍ TRENDY Pátek 4. 10. Den 44-46

Měla jsem pocit, že už jsem totálně otrlá. Že když jsem se svými MB pravidly v přísné fázi přestála restaurace, oslavy, švédské stoly, „kafe“ s kamarádkou bez kafe, i vinobraní bez vína, tak už mě přece nemůže jen tak něco rozhodit. Ale je fakt, že účast na kurzu vaření… Na kurzu vaření jídel, která nemůžu jíst… Přestože součástí je ochutnávání a hodnocení dobrot… To byl přeci jenom novej obzor.  

Vymyšlený to bylo celkem dobře. Večerní kurz vycházel na čas mojí večeře. Takže s sebou jedna plná krabička s večeří a dvě prázdné krabičky na odvoz dobrot z kurzu. Tématem byly zdravé svačinky pro děti a lektorka Slávka čte tenhle blog, takže o mém stravovacím handicapu ví. Pohoda.   

Tedy, né že by naše děti o zdravé svačinky nějak extra stály. „Mámiii, všichni ze třídy jedí chipsy a pizzu, tak to tak nehroť,“ nabádá mě dcera. Copak ale můžu já jíst ultra zdravě a dětem frknout ke svačině brambůrky?

Během tří hodin kurzu jsme stihly navařit asi 9 různých dobrot, zdravé loupáčky, krekry z hrachové mouky, sýrový kyš… Božsky to vonělo, ostatní tři účastnice se rozplývaly nad svými talířky a já se po chvíli odhodlala tasit svoji krabičku a zkrotit chutě z ní. „Markét, petržel, mrkev a řepu můžete?“ „Řepu ne, ale petržel a mrkev jo.“ „Paráda, tak aspoň tyhle zeleninové chipsíky si dáte.“ „A cuketu, libeček a limetku můžete?“ „Limetku bohužel ne.“ „Tak pro vás uděláme smoothie bez limetky,“ snažila se mě zapojit do konzumace Slávka a já se cítila trochu provinile, že jí vnáším do kurzu chaos. Myslím, že takovouhle účastnici tam ještě neměla. Ale byla statečná. Těším se na další její kurz. Rozhodně ale až po ukončení přísné fáze.

PS1: „Ty krekry jsou skvělý,“ přesvědčuju dceru. „A tys je snad chutnala?“ kontruje. „No, já ne, ale všichni to říkali.“ Hlavně nesmím prokecnout, z jaké jsou mouky. 

PS2: Už jsem uvařila ty uhlově černé vrtule! Při vaření vzkypěly tak, že než jsem stačila zareagovat, přeteklá voda vypla minutkový časovač na plotně. Takže jsem netušila, jak dlouho je vařím a byly ve finále mírně rozblemclé. Prostě zase: fazole = záškodnice. I tak ale tuhle formu jejich existence celkem toleruji.

PS3: Některé oblečení mi začíná lehce plandat. Ještěže se vrátila ta oversized móda. Vypadá to, že jsem in. Tomuhle trendu vděčím ještě za jeden opravdu nečekaný zážitek. Vejdu se do svetříku velikosti XS! Nejspíš je mi nadměrný o dost míň, než to bylo nadesignované, ale TEN POCIT!

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

ÓDA NA VODU DEN 47-49

Už jsem zas v opěvném módu,

sedím, lokám, skládám Ódu.

Té, co velí všemu zrodu,

co je svatá pro přírodu.

Dělá dobře tělu, plodu.

Co lejem ji do záchodu.

Však už víte, myslím vodu.

Nechci džus a ani sodu.

Spoléhám se na výhodu,

že nezpůsobí žádnou škodu,

když si dám jen čistou vodu,

co pak skončí v močovodu.

Když dospěju k tomu bodu,

že podléhám chutí svodu,

na šlehačku, na jahodu,

na vinný sklep, na hospodu…

Cucám vodu, cucám vodu, cucám vodu.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

KRMENÍ, CHUCK A NOVÝ PŘÍRŮSTEK NA KRMENÍ DEN 50 – 53

Vyšvihli jsme se se Švihákem do gala a vydali se na koncert. Musíme totiž kromě těla krmit samozřejmě také ducha. Přivítala jsem, že gumička u mých společenských šatů už se mi v pase tolik nezadrhává o špek, což má velkou výhodu v tom, že nemusím věčně zadržovat dech a vtahovat nepatřičný tuk směrem dovnitř dutiny břišní. Uf, vážně úleva.   

• 

• 

• 

Dech jsem nicméně zadržovala z úplně jiného důvodu, i v dutině břišní probíhaly procesy. Krmě to totiž byla výživná a rozmanitá, od všeho trochu, smích, radost, obdiv, dojetí… Šlo o charitativní koncert pro pacienty se smrtelnou nemocí ALS. „Buďte v pohodě,“ vysílal z pódia poselství jeden z nemocných a neztrácel smysl pro humor: „Stejně zemřeme úplně všichni. I Chuck Norris.“

Aneb jak zpívá můj milovaný Pokáč: „Život je hořkosladká komedie, co tě před titulkama zabije.“

Tak něco veselejšího. Mám nové zviřátko. Dost jsem váhala, jestli si ho pořídit zrovna teď, budu pár dní mimo domov. Ale prý je čerstvě nakrmený a měl by vydržet. Přinesla jsem si ho domů v zavařovací sklenici. „Nesmíš ji dovřít, protože by se udusil. Ale ani nechat otevřenou, protože by vyschnul, je to trochu jak s královnou Koloběžkou, ani otevřený, ani zavřený,“ nabádá mě jeho původní majitel Jirka. „Kdyby ti chcípnul, tak ti když tak ještě přinesu.“ To nemůžu dopustit! Doma laboruju s víčkem, sakriš, nechat mezírku nebo jenom nezaklapnout?

Bydlí už druhý den v lednici. Zatím to vypadá, že žije. Jirka mi ho věnoval společně s čerstvým bochníkem žitného chleba, který pro mě zase upekl. Četl tady na blogu, že vážně uvažuju, že se ho naučím sama péct. A tak jsem vyfasovala kvásek. Poslal mi taky dlouhý seznam chyb, které prý netřeba opakovat. Zatím jsem ho neprostudovala. První misí je – udržet kvásek naživu!

PS: Pár dní bez péče by prý měl vydržet. „Nebo ho Dana nakrmí, vždyť tady stejně bude krmit papouška, želvy a šneky,“ uklidňuje mě Švihák přítomností tety. No, ta bude nadšená, jak se jí rozšířila působnost. Že má v lednici ještě jednoho nenažrance. „Na, trošku mouky, to víš, že jo…“

PS2: Ale jestli kvásek přežije, pustím se nejspíš do toho. A dám vám vědět. Odhaduju, že by z toho mohl být zábavný díl.

PS3: Tak ať žijem. My všichni, kvásek, i Chuck Norris.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

RYCHLOVKA O PUNČOCHÁČÍCH, ODPADCÍCH A STANDARDECH DEN 54 – 56

Já pořád ze zvyku nosím stahovací punčocháče, ale včera jsem je fakt měla nechat doma. Jednak už brzy dostanou výpověď pro nadbytečnost a taky bylo v sále pořádné horko. A to jsme jenom seděly.

Vydaly jsme se na Stardance s mamkou a ségrou. Já jsem vzhledem k – jinak neřešitelnému – načasování povečeřela z krabičky venku pod lampou, než začali frontu diváků pouštět do sálu.

A jinak už vše probíhalo naprosto standardně a my jsme se následně kochaly všemi předváděnými standardy i latinami.

PS1: Když už tu mám tu pěknou fotečku, tak hlásím, že dnes se stravuji podle MB 56 dní. A jsem aktuálně mínus 8kg.

PS2: Ta zkratka MB znamená Metabolic balance, neplést prosím s makrobiotikou. (Alenko J)

PS3: Víc vám dneska nenapíšu, nějak nestíhám. 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

KDE TO ŽIJE, ODPLATA A ODVRÁCENÁ STRANA Den 57, 58

Jsem opět v tísni časové, ale mám pocit, že na blogu by to mělo žít, jak ve sklenici s kváskem, takže zase zdravím aspoň telegraficky.

Prosím vás, tak já se tady skoro dva měsíce snažím, nechám ze sebe vysublimovat 8 kg špeků a pak stejně na fotce vypadám TAKHLE?! (foto2) Já se tady prsim s fotkou v černých dlouhých šatech, házim vočko do objektivu, chlubim se, že se mi už gumička v pase nezadrhává o pneumošku a že vyhodim do luftu stahovací punčocháče… A pak taková jedna momentka a ta pracně vybudovaná image „takřka štíhlice“ je totálně v tahu. To mám za to. Jako mohla jsem tu fotku zatajit, ale to máte kámošku, která vám ji automaticky hrkne na timelinu a ještě vás u toho označí. Au.

• 

• 

Fotografie byla pořízena na křtu knížky fejetonů „Odvrácená strana matky“ mojí kamarádky Moniky Valentové s ilustracemi jejího muže Martina Veselovského, které vznikají pro Pravý domácí časopis. A můžu s klidným svědomím říct, že ta nešťastná momentka je pro mě jedinou odvrácenou stranou téhle včerejší akcičky. Byla úžasná a vtipná, stejně jako autorka i knížka samotná.

PS1: Vypadá to na komerční okénko, ale fejetony i Pravý domácí časopis jsou mojí srdeční záležitostí.

PS2: Když už jsem v úvodu zmínila ten kvásek. Už několik dní bydlí u nás v lednici. Zítra na pár dní odjíždím a vůbec nevím, jestli ho mám raději nakrmit. Ani jak moc. A dokonce ani netuším, jak vlastně poznám, jestli vůbec ještě žije. Aby to nakonec na blogu nežilo víc než v té sklenici…

PS3: Ano, pochopili jste to správně, fotografií číslo jedna se svoji image snažím ještě aspoň trochu zachránit. 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

ČOKOLÁDA, OBŽERSTVÍ BEZ KOZY A SUCHÉ SNY Den 59 – 61

Zblajzla jsem kompletně celou čokoládu! Jo! S chutí a požitkem! Tála na jazyku! A ta vůně! Mňam… Rozplývám se přesně do chvíle, než si s hrůzou uvědomuju, že jedu v Metabolic balance plánu. Cukr! Sakra! Jak jsem jen mohla zapomenout!

Budím se s lehkou panikou a zrychleným dechem. Ufff. „Zdálo se mi, že jsem sežrala celou čokoládu!“ prozrazuju později rodině. „Takže noční můra,“ pronese suše dcera. Jo, přesně tak! Nebyl to sladký sen. Tedy původně byl, ale nepěkně mi zhořkl.

A je mi úplně jasné, kde se zrodil. Den před tím jsme totiž v rámci výjezdu do zahraničí navštívili holandský skanzen s větrnými mlýny a především – malou čokoládovnou. Ofenzíva proslulého holandského kakaa byla nelítostná. Slastná vůně nás mámila doslova na každém kroku a ani ten krutý severní vítr pohánějící větrné mlýny ji neodvál pryč. Spíš bych řekla, že ji naopak cíleně rozfoukával přímo před naše čichové ústrojí. Ostatní pochopitelně neodolali. A já jsem si teda o tom nechala aspoň zdát…   

• 

• 

• 

Zjišťuju, že v hřešících nočních můrách rozhodně nejsem sama. „Dneska se mi zdálo, že jsem snědl hamburger a hranolky. Ten chvilkový pocit selhání po probuzení není nic příjemného,“ svěřuje se mladý muž ve FB skupince dobrovolných metaboliků. Jiná paní virtuálně vyluxovala vlastní ledničku a další rovnou celou cukrárnu. Prý se tomu říká „suché obžerství“. Krása. A prý se to tak v prvních týdnech či měsících po změně jídelníčku stává a je to vlastně ideální si dobrotu ve snu užít, a přitom ve skutečnosti nehřešit. No nevim teda. Jakože vlk se nažere a koza ani nevyleze z chlívku? Spíš se vlk nenažere, a ještě se cítí provinile… Chudák vlk.

PS1: Přeci jen ten cukr začali u nás doma omezovat aspoň o fous všichni. Dcera si vyhlašuje nesladké dny, Švihák zmáknul výzvu dokonce celých 14 dní bez cukru! A pak si ani nekoupil za odměnu pikslu nutely, jak vyhrožoval…

PS2: Pokud sledujete příběh zviřátka z lednice, mám bohužel značně neurčité zprávy. Zdá se, že lehce skomírá. Pokud už teda není po něm. Ale to bych prý cítila. Tak taky nevim.

PS3: Ale víte, co je mi vážně divný? Že se mi ještě nezdálo o sedmičce vychlazeného rulandského! Suché opilství, to by teprve byla pořádná noční můra.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

DODATEČNÉ ZÁPISKY Z CEST

DEN 59 – Praha – Německo /středa 16. 10./

10,00 Holky, být fousatý to nám fakt nesluší. A protože mě už zase nad takřka mladistvým rtíkem začíná rašit pár chloupků mužného kníru, neváhám a upaluju ještě dopoledne ke kosmetičce. Nabereme tím sice lehké zpoždění hned v úvodu, ale knír s námi prostě do Holandska nejede a basta.

Dneska ukrojíme z cesty jen zhruba půlku, přespíme u známých v Německu. Takže nějakých 5, 6 hodin v autě je naprostá brnkačka, jsme zvyklí i na větší štreky. I tak mám ale delší přesuny v autě spojené s různými „prasárničkami“ z benzínek – pěkně vycpaný sendvič s podezřelou dobou trvanlivosti, kafíčko kdykoli, čokorolky nebo pudinkoví šneci, případně wrap z mekáče… Chutě se mi plaší ještě teď, když to píšu. Jenže ouha, tohle všechno má prostě utrum.

13,00 Jsem už tradičně vyzbrojená vlastní krabičkou, osmahnout krevety jsem naštěstí stihla ještě ráno před plánovanou exterminací retních výrostků.

Naše německé přátelé nikdo nevaroval. Netuší tedy, že (kromě Šviháka, který sní prakticky cokoli,) chystají večeři pro jednu metaboličku a druhou snad ještě problematičtější strávnici. Takže z menu stávajícího z dýňové polévky, telecího masa, brambor a hub na slanině dcera nejí: dýňovou polévku, maso, houby. Zbývají brambory, výborně!

A co teprve já. Nemám v plánu telecí, ani brambory a ani zmíněné houby, natož na slanině. Gestikuluju na Šviháka, ať to nějak diplomaticky vykomunikuje, moje lámaná angličtina na takovou společenskou situaci rozhodně nestačí. Když už v živých barvách vidím, že se schyluje k pořádnému faux pas a představuji si, že naši hostitelé jdou na protest smazat ten uvítací nápis z tabule přede dveřmi, dcera se rozhodne zachránit situaci. Když už tedy s tím jídlem prudí matka, ona se hecne.

19,00 Překonává sama sebe, dává 2(!) plátky masa, dýňovou polévku i houby, úsměv navrch! Žasnu. (Zkoušela jsem do ní třeba tu dýňovku dostat i doma, říkala jsem, ať si představí, že je zase na návštěvě, i pár německých slov jsem k tomu vyšvihla… A nic.) No, a já jsem poprvé mírně vybočila ze svého MB plánu a dala si kousek telecího. Doplnila vlastním mixem zeleniny a plátkem svého žitňáku. A pak jsem se ještě pokusila pozici nevděčného hosta vykompenzovat prosbou o jablko ze zdejší ošatky s ovocem. První jídlo v rámci MB, které nemám vyfocené. Na to už jsem neměla.

PS: Hostitelé byli milí a úplně v pohodě. O moje stravování se zajímali. A já se usilovně snažila v zákoutích svých paměťových center vypátrat slovíčka jako luštěniny, bílkoviny, ovesné vločky nebo přísná fáze, ovšem některá z nich jako třeba žito nebo škroby se v těchto centrech nejspíš nenacházela nikdy, a tak jsem se raději pokusila oslnit informací, že celý Metabolic balance program je německý! To zdejší počítač mi vybral moje potraviny na míru. To on může za to, že můj plán není kompatibilní s nabízeným menu… Na toto sdělení bohatě postačila i moje slovní zásoba. Tedy pochopitelně bez té poslední věty.

PS2: Švihák si v pohodě švihá angličtinu i němčinu, a občas mezi nimi plynule přechází. V takových chvílích se nechytám vůbec, tak se aspoň mile usmívám. Úsměv mám totiž opravdu zářivý. A ten odchlupený obzvlášť!

Den 60 /čtvrtek 17. 10./

Německo – Holandsko

9,00 Vyloudila jsem další německé jablko, nabrala pár lžic bílého jogurtu a ukrojila vlastní žitňák. Ani ze snídaně nemám fotku. Ale celkově cajk. Tabule stále nesmazaná a jsme zvaní i kdykoli příště. Uf.

13,00 Na benzínce nemají jediný salát! Lovím tedy v kufru auta další vlastní zásoby. Zeleniny jsem si připravila naštěstí dost a k tomu štrachám z chladící tašky balíček krůtí šunky.

19,00 Po procházce v krásném Delftu vyhládlo. V pronajatém domečku hned obsazuju kuchyňku, a protože s sebou vláčím dostatečnou zásobu metabolických dobrůtek, je vystaráno. Tak třeba…. čočkové těstoviny. To by šlo, už mám té zeleniny z krabičky tak akorát.  

Den 61 – Leiden /pátek 18. 10./

9,00 – ovesná kaše s mangem

Zamlžené brýle, zmoklé vlasy odváté větrem do krajně neslušivých účesů, zimní kabáty – prostě takové klasické fotky od moře. Před lijavcem level extrém prcháme do místního stylového bistra. Potřebuju něco na zahřátí. Řeší to teplá……………… Ano, teplá voda.

13,00 – fazolové těstoviny

19,00 – salát s mozzarellou

PS1: Tenhle den je vůbec zase tak trochu zkouškou odolnosti. Po obědě totiž následuje výlet do skanzenu, kde vzdoruji svodům omamné vůně čokolády (viz jeden z předchozích příspěvků)

PS2: Později odpoledne se uvidíme také se synkem, který do Leidenu vyrazil už 2 dny před námi se svojí taneční skupinou. Postoupili totiž na MS, jehož základní kolo proběhne právě dneska.

PS3: Program máme docela natřískaný, ty výlety a veškeré prožitky jsou tu tak trochu zrychlené, ale o to intenzivnější. Tak snadno se tu jenom JE! Všechny výstražné kontrolky, které v každodenním režimu blikají jedna přes druhou, si dávají dovolenou spolu s námi.

PS4: Tedy kromě jedné, pochopitelně. Kontrolka starající se o MB stravu je v pohotovosti v podstatě na full time.

Den 62 – Leiden /sobota 19. 10./

9,00 – opět ovesná kaše s mangem (no, kaše, vypadá to spíš jak polívka, jsem to nějak neodhadla)

Dopoledne jdem ještě znovu načerpat sílu moře, tentokrát v Haagu. Vylezlo sluníčko, a dokonce vidíme i pár otužilců smočit se v moři. Další ještě krásnější plážové bistro navštěvujeme opět v době mé jídelní pětihodinové pauzy. Takže zase smolík, objednávám čaj, pytlík strkám do kapsy a srkám další hrnek teplé vody.

13,00 – oběd v autě, zbytky zeleniny připravené doma a k tomu asi šunka, už nevím. Vůbec nechápu, jak to, že to nemám zdokumentováno fotkou, asi spěch či co… Kvaltujem totiž zase do sportovní haly na hiphoperské semifinále.

19,00 – večeře v autě, uzený losos z místního obchodu

Syn má přesně dneska 12. narozeniny. Oslavit je na finále MS je docela frajeřina.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

ÓDA NA VODU II. ANEB NĚCO PŘETEKLO DEN 71, 29. 10.

Nedávno jsem sem nalila svoji veršovanou Ódu na vodu. A stalo se, že při jejím vzniku mi celkem dost veršů přeteklo a z těchto přebytečných loužiček vznikla jako vedlejší produkt ještě jedna Óda na vodu, tentokrát její ekologická verze. Tak když už takto vyprýštila na povrch, tak jí sem taky naleju, jo?

Zeptejme se bez úvodu,

kde bereme všechnu vodu?

Ta, co kape, i ta vspodu,

I ta v řece nebo brodu…

Nepátráme po původu.

Je tu pořád, na pohodu…

Vždyť nám teče z vodovodu,

nebo zajdem do obchodu… 

Končím tuto epizodu

pouštím píseň na iPodu,

Vždyť je jí dost, máme vodu…

Snad vydrží nám do důchodu.

Je to taková polemika mezi ekologickým hlasem a jeho neekologickým oponentem, to vám doteklo, že jo? Já vim, není nic pitomějšího než objasňovat vlastní báseň, ale vždyť říkám, že je to tak trochu pochytané z výlevky.

A nic jiného dnes ze sebe už asi bohužel nevyždímám. Ať se dneska cítíte jak ryby ve vodě. Žbluňk.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

SKLÍZÍM SVOJI SKLIZEŇ, TĚLO, ZACHOVEJ MI PŘÍZEŇ Den 78

Dva a půl měsíce makačky a dneska sladká sklizeň! Že ale omládnu až takhle, to jsem teda fakt nečekala! Dnes, v 78. den svého metabolického jídelníčku jsem své tělo opět svěřila té báječně chytré váze k bioimpendační analýze. (To děsný slovo mi samozřejmě automaticky uvízlo v paměti. Na rozdíl třeba od informace, že mám dneska odevzdat report klientovi. Klasika.) A metabolický věk, který mi ta váha, holka šikovná, vyplivla ve výsledcích, je opravdu – nebojím se toho slova – omračující.

Na to číslo se tak krásně kouká. Metabolizuju jako mladice. 32!

Prostě jsem si za 2 a půl měsíce omládla o 21 let. Je to fakt fofr, v průměru víc než 3 měsíce denně! „Tak hlavně že ti není pod 15,“ oddychl si Švihák. „Ale další děti už doufám chtít nebudeš?“ To nebudu. Ale asi by měl taky odhodit nějakej ten roček, nebo mi nebude stačit, stařík.

• 

Každopádně všechny parametry bioimpendační analýzy (když už to slovo umim, tak ho musím prodat, že) jsou pěkně na svých místech, tělo si lebedí, propustilo ze svého vlastnictví přebytečných 10 kg a scvrklo se o 12 cm v pase. A to se prostě musí oslavit! 

Takže tahle dvojka vínka už není fata morgána, ani snění ani jiná habaďúra! Je úplně opravdická a MŮŽE do mě. Po více než dvou a půl měsících na suchu (přesněji v intenzivní zálivce vodou) znovu svlažuju svůj jazýček ve víně! Odměna!

A taky to všechno znamená, že dneska mávám přísné fázi! Papa! Přecházím do fáze přechodové. Prostě v MB je možné cokoli, i přechod ve 32 letech… Přibyly mi některé nové potraviny. Postupně začínám zvyšovat porce. A taky, pozor! Smím hřešit. Co smím, dokonce musím! Třeba to dnešní vínko. Nebo semtam čokoládu či snad malý dortík. Jojojo, samé krásné zprávy!

PS1: Švihák si sice oddychl, že nejsem pod zákonem a můžu tak hřešit nejen v jídle. Ale ono na něj brzy dolehne něco jiného. Blíží se nám totiž konečné zúčtování našich rozličných kondičních programů. To si tedy povíme, kdo z koho! Můžu už teď říct, že švihácký program vykazuje určité trhlinky. Jak velké, se dozvíme už brzy… Nemůžu se dočkat!  

PS2: Vínko jsem čichala a převalovala na jazyku jak z učebnice someliéra. Chutnalo božsky. Nezmákla jsem ale ani celou skleničku. I tak dost kvituju, že jsem si většinu textu napsala už odpoledne, teď se mi zdají všechna písmenka tak trochu pobodná. Jak málo stačí… 

PS3: Měla bych takovej zlepšovák. Možná by se metabolický věk mohl psát do občanky. Třeba i klidně místo data narození. Po dnešku jsem úplně přesvědčená, že by občance ta kolonka vyloženě slušela!

Na zdraví!

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

HŘEŠÍM, HŘEŠÍŠ, HŘEŠÍME – Den 89

Blog má nějaký podzimní útlum, že? Nebo spíš já? Taky máte? To se to v létě chrlila energie i slova. A přijde podzim, sluníčko vezme roha na druhou stranu zeměkoule, ve tři se sešeří, jak když se stmívá v kině, a je rázem po chrlení. Navíc jsem od vás minule byla poctěna takovou podporou, že svoji zprávu o brázdění proti proudu metabolického času už rozhodně nemám čím trumfnout a můžu to snad jít rovnou zabalit. Přitom mám v hlavě takovou strkanici, jak se tam ta témata k psaní navzájem přetlačují! Jen ta realizace dost vázne…  

Takže, jak to máme s tím hřešením? V přechodové fázi Metabolic balance, ve které se právě nacházím, je doporučeno začít hřešit tak jednou týdně. Jde mi to výborně, už jsem v roce 2020.

No, to trochu kecám, ale na pár týdnů dopředu vybráno mám. Samozřejmě, proběhla ta první oslavná sklenička vínka. A hned dva dny na to navazoval sraz z gymplu. Bylo tam velmi inspirativně. Spolužačka Marie byla po destrukci vlastního organismu asi 3 měsíce přesvědčená, že umírá. A pak náhodou zjistila, že to s tou smrtelnou chorobou nebude tak horký, že je ve skutečnosti jenom těhotná. Ve 40, po měsíční známosti to tak úplně nečekala. Zato čekala rovnou dvojčata.

Na dvojčata jsme vůbec plodná třída. Karel zplodil hned dvoje dvojčata za sebou. To je snad proti všem pravidlům pravděpodobnosti, ne? Anna zase byla nejčipernější z nás, takže má dceru, která kdyby byla stejně čiperná jako její maminka, tak by Anna byla babičkou s vnoučetem starším než Mariina dvojčata. Lucie, která si na sraz pětačtyřicátníků odskočila z mateřský a nezdržela se dlouho, protože sehnala hlídání dost narychlo a jela ho včas vysvobodit, zase celý večer žila v přesvědčení, že čile konverzuje s Lenkou, jenže Lenka na sraz vůbec nedorazila a domnělá Lenka byla ve skutečnosti Romana s lehce podobným příjmením. Zkrátka a dobře, k tomu všemu jsem si to vínko prostě dát musela. 

Vtípky stranou: Milí přátelé 45+, děkuju moc ještě jednou za projevenou podporu, opravdu moc potěšila!

Některé odezvy i pobavily, třeba můj spolužák z 1. a 2. třídy Marek mi v reakci na mé metabolické omládnutí napsal: „Je skvělé mít spolužačku, které je 32, v podstatě jsem omládl s tebou! Takže díky, vůbec to nebolelo.“ Sice jsem to oddřela za něj, ale neva, rádo se stalo…

PS: Pokud se chystáte k jakékoli změně, pokud cítíte, že k nějaké nazrál čas, přeju hodně sil a odhodlání. Ta radost za to stojí, držím palce!

PS2: Trochu laboruju s porcemi jídel. Potřebuju, aby byly úplně akorát. Už prý nemám hubnout, Švihák si stěžuje, že už jsem na omak kostnatá. A na případný proces přibírání bych si zase stěžovala já.

PS3: To hřešení ve 3. fázi má svoje pravidla. Takže když poruším pravidla hřešení, tak je to asi hřešení na druhou, ne? Každopádně jedno pravidlo hodlám dodržovat beze zbytku, totiž hřešit bez výčitek!

A na to bych si zahřešila!

• 

• 

• 

ÓDA NA SVOBODU 17. 11., den 91

Svoboda zvenku a taky ve mně.

Jestli chci sklenku či svítit ve tmě.

Hulákat v tichu, odříct džob,

Odpustit hříchu, dát si stop.

Svoboda ve mně a taky zvenčí,

Nebrat to temně, když je led tenčí.

Křičet si v davu, mít svůj hlas

Neztrácet hlavu, klíče, čas.

Svoboda sobě a taky druhým

Prubnout co půjde, dělat co umím.

Nevzdávat naděje, i kdyby tmavly,  

Když můžu vybírat, volím si Havly. (Anebo Pavly.)

A neprobendit spoustu dní

dumáním, co na to ostatní…

S čírem či s pleší, s chlupem či s dredy,

S knírem i se vší, strupem či s vředy, 

V XXL svetru či v těsném body,

Hlavně – neztratit klíče od svobody.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

CO MI SNESL ŠÉFKUCHAŘ MÍSTO MODRÉHO Z NEBE? Den 106, 107 – 2. 12.

• 

• 

• 

Jestlipak tušíte, co to držím v ruce? Můžu prozradit, že se nejedná o infuzi. Klid, ani o onu biologickou odpadní tekutinu… Ale počkejte si, pěkně popořádku.

Vydala jsem se s kamarádkami na relaxační víkendový pobyt do wellness resortu, kde je možné se stravovat podle Metabolic balance. Před příjezdem jsem telefonicky zjistila, že v místní restauraci mají na toto stravování speciálního kuchaře. Řekla jsem si, že to prubnu, odeslala mailem svůj individuální plán, souhlasila s paušální částkou za jedno jídlo, která odpovídá přibližně ceně steaku ve středně dobré restauraci a byla celá natěšená, co mi kuchař specialista vykouzlí.

Představovala jsem si, jak se budu olizovat a škemrat kuchaře o recept na to božské, nápadité jídlo. Jak mi vyčaruje bombasticky neotřelou kombinaci nebo šokující zpracování mých už zajetých surovin a opakujících se úprav. Nebo jak mi konečně vyšvihne geniální výtvor z těch proklatých fazolí, se kterými se stále ještě odmítám do hloubky zaplétat.

Je patrné, že suroviny z mého plánu mají velký rozptyl. Je trochu rozdíl, jestli vám za jednotnou cenu naservírují krevety s artyčokem, anebo kus sejra s ředkvičkou. O to jsem byla napjatější.

Začalo to poměrně dobře, první večer mi byl přidělen chutný losos, s teplou zeleninou. Pravda, potvrdila se moje obava, že poznámka v mailu, že už jsem ve 3. fázi, tudíž si už navyšuji gramáže jídel, zůstane nepovšimnutá. Ó jé, takže tady se ještě bude neplánovaně hubnout. A co teprve ten zeleninový vývárek! Takovou čehokoliprostou vodu jsem neměla ani v nejpřísnější pročišťovací fázi. Tak tady to bude vostrý. Bezděčně se mi vybavila slova slečny z telefonu, že tady jídelníček nikdo nebere na LEHKOU VÁHU. Takže je jasný, že ještě víc LEHKOU budu, až zas stoupnu na VÁHU, já.

Další položky stravování měly z mého subjektivního pohledu klesající úroveň, míra našeho pobavení nad nimi nicméně nepřímo úměrně tomu strmě stoupala. Kamarádky si k obědu objednávaly specialitky podle skvělého jídelního lístku a vlastních preferencí, já odhodlaně čekala na metabolické překvápko. Kuchař mi nesnesl mé očekávané modré z nebe, snesl mi 2 vejce. Počítám, že šlo o nejdražší volský oka v mým životě. Nechyběl ovšem salát, ani onen asketický vývárek.

Zašedlá čočková kaše k večeři měla s vytouženým gurmánstvím od kuchaře specialisty ještě méně společného. „Počkejte, to není všechno, že ne?“ zeptala jsem se lehce vyhozená z konceptu. „Ale ano, je,“ děsil mě sympatický číšník. Vývárek nechyběl, salát jo. „Počkejte, ještě musím mít zeleninu,“ nedala jsem se, znalá svého plánu a doufající, že oku i žaludku bude přeci jen trochu přilepšeno. A bylo. Nějaké to lupení mi v kuchyni schrastili, uf.

Poslední oběd jsem si kvůli dřívějšímu odjezdu nechala zabalit s sebou. „Tvl, co to je?“ nechápal Švihák, když jsem doma v kuchyni vybalila předmět vzhledu urinálního sáčku. Krabička s obědem kromě zeleného chroupání a kuřecího masa (bohužel již v lehce zgumovatělém stavu) v sobě ukrývala i onen plastový pytlík s nevzhledně vyhlížející tekutinou. Ano, tušíte správě, to je odpověď na úvodní kvízovou otázku: vyfasovala jsem domů nezbytný metabolický vývárek. Tentokrát v naprosto exkluzivním balení!

PS: V žádném případně nelituju. Místní metabolická strava byla k nezaplacení. Asi nikdy jsem se nad talíři nenasmála tak jako tady.

PS2: Ačkoli nejsem kuchař specialista, musím neskromně říct, že zdejšího kuchaře specialistu svými vlastními jídly rozhodně strčím do kastrůlku.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

NENÁSILNÁ PROPAGANDA OD MALA – DEN 112

Už malým špuntům jsem se snažila vnutit, že mají jíst zdravě. Co vnutit, pokoušela jsem se o nenásilnou a nevtíravou propagandu formou pohádky.

Takhle například proti zdravému stravování původně protestuje v oné pohádce skřítek Kulda:

Špenát, salát, brokolice,

zelené jsou převelice.

Jestli mi je chcete dát,

říkám, že je nemám rád.

Mrkev, květák, kukuřice,

kapustu? – už nikdy více.

Nezkoušejte se mě ptát,

zeleninu nemám rád.

Hrášek, čočka, podzemnice,

ať to radši jedí mšice.

Nebudu vám přece lhát,

luštěniny nemám rád.

Jabko, hruška, mandarinka,

není správná laskominka.

Ovoce moc nemám rád,

na to dneska nemám hlad.

Bonbón, želé, čokoláda,

žvýkačka a marmeláda.

Nechávám si o nich zdát,

ty mám doopravdy rád.

(Ať mám nebo nemám hlad.)

Nicméně v pohádce to samozřejmě šikovný klučík Kulda pochopí a ve finále už po bonbonku ani nevzdychne a pochutná si na květákových placičkách.

Ale proč o tom zrovna teď píšu? Protože jsem své Skřítky vytáhla a nachystala na dobročinnou burzu, která proběhne tuhle neděli v La Fabrice a o které vám chci dát vědět. Budou se tu od 15hodin prodávat mraky knih českých autorů s podpisy a celý výtěžek půjde na nákup dárků pro konkrétní vybrané děti z organizace Klub svobodných matek, ke kterým Ježíšek zatím moc nechodil. Tak kdo to má za bukem a chtěl by knihu s podpisem pod strom, a ještě tím pomoct, může vyrazit.

PS: Bude tam i spousta hostů a muziky, vloni se knihy vyprodaly za dvě hodiny, ale program je až do večera, vstup volný. Více info tady:

PS2: Já vím, já vím, ta pohádka má rozuzlení, které je v přímém rozporu s reálnými zkušenosti rodičů. Včetně těch mých. Ale kde jinde než v pohádce by to mělo takhle dopadnout…  

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

TAK JSEM PRÝ PŘEŠLA CELOU HAVAJ! PĚŠKY Den 119

Trvalo mi to asi tři měsíce. 563 km, 8 hlavních ostrovů. Řekla bych, že to je fakt skvělý! Tím spíš, že jsem tam v životě nebyla…

• 

• 

• 

Prostě můj fitness náramek mi mění život. „To by mě tak mohl nějaký přístroj popohánět,“ odfrkávají kamarádky. Není to tak dávno, co bych si myslela nemlich totéž. Nevím, co přesně se mi v hlavě šouplo, ale prostě už víc než tříměsíční soužití s mým růžovým kamarádem na zápěstí mě hecuje ke každodenním výkonům. Tak věrně mě stopuje na každém kroku, že ho nemíním zklamat a těch 10 tisíc kroků denně prostě dám a basta.

Teda téměř denně. Občas se bohužel stane, že náramku včas nedodám dostatek šťávy a on to dočasně zabalí. V tu ránu ovšem ku podivu dojdou baterky i mě. Motivace i další vycházka jsou prostě v tahu. Dost nešikovný jsou taky večírky. To si obvykle krokového deficitu všimnu až po půlnoci a s tím už vážně nic nenadělám.

Trochu záludná je i kategorie „aktivní minuty“. Ty se totiž započítávají jen v případě, že jsem aktivní víc než 10 minut v kuse. Určitá komplikace tak nastává, když dojdu někam, kde bych se měla třeba po osmi minutách zastavit. To vám těch 8 minut jde úplně do kopru. Kdežto když dáte ještě dvě, hned jste aktivní. Řeším to například netrpělivým přecházením po zastávce tramvaje tam a zpátky. Případně – a to je tedy ještě trochu nápadnější – podupáváním na místě. Teď v zimě se u toho aspoň  tvářím dostatečně zmrzle.

Tuhle jsem si pěkně přešlapovala v Tesku u regálů. Trochu to vypadá, že si potřebujete odskočit, ale funguje to. Ve frontě u pokladny jsem si pak poskakovala tak radostně, že mladík přede mnou se na mě neustále soustrastně otáčel. Ale já byla úplně spokojená. Částečně proto, že nevolal do Bohnic, a hlavně proto, že mi naskočily moje aktivní minuty!

Ale stejně je to s nimi záhada. Takové vysilující činnosti jako je vytírání podlahy, úklid po řemeslnících, sex… se do aktivních minut vůbec nezapočítávají. Zato, když jsem tuhle potřebovala nové džíny (čti: menší velikost, yes :-)), a v kabince vyzkoušela několik outfitů, to najednou aktivní minuty kupodivu naskakovaly jedna za druhou. Taky moc dobře funguje se přirozeně rozvlnit do rytmu hudby. Takže podtrženo, sečteno: mojí nejoblíbenější činností, jak sbírat aktivní minuty, jsou koncerty. Teda hned po těch zkušebních kabinkách. 

PS: Některé kamarádky začaly v poslední době běhat. Nebo si aspoň pro začátek koupily běžecké boty. K téhle formě pohybu se zatím stavím stejně odmítavě jako některé z nich k fitness náramku. Ale kdo ví…

PS2: On si ten můj náramek dokonce myslí, že bych se měla hýbat průběžně, a když dlouho sedím, tak do mě drcne. V tomhle případě jsem někdy dost odbojná a nejdu! Třeba když zrovna sedím v autě, na záchodě nebo v divadle. To fakt nevstávám.  

PS3: Projíždím si aspoň na internetu fotky z Havaje, když už jsem ji teda proštrádovala skrz naskrz. Je tam fakt krásně. 

PS4: Navíc už mám dneska 10 tisíc kroků i aktivní minuty splněny. Takže dneska už mám prostě havaj…

Mahalo! Získali jste odznak „Havaj“. Ušli jste 563 životních kilometrů – stejnou délku jako souostroví Havaj, včetně všech osmi hlavních ostrovů!

Tu poslední větu mi gúgl přeložil takto: Úspěch, jako je tento, staví wow v luau.

Netuším, co je Mahalo, ani Iuau, ale slovíčku wow rozumím náramně. 😀

• 

• 

• 

• 

• 

• 

NEČEKANÉ VÁNOČNÍ DÁRKY DEN 132 – 29. 12. 2019

Tatínek dostal od Ježíška nový budík. Ač prý má hodnotu nového menšího auta, vím absolutně jistě, že na seznamu vánočních přání ho neměl. Přesto se mu nyní dostal pod kůži. Dokonce mu přirůstá k srdci.

To se rozhodlo vypadávat z rytmu zrovna večer před Štědrým dnem. Když už bylo jasné, že vše půjde poladit, byl čas i na černý humor: „Ještěže jsi neumřel,“ spustila maminka na tatínka už druhý den v nemocnici. „Kvůli dětem a vnoučatům. To by si pamatovali celej život, že děda umřel zrovna na Vánoce.“

Tatínek bere situaci s nadhledem a pokorně. Kardiostimulátoru říká ředitel a je rád, že už vše šéfuje. „Hlavně na mě večer u svařáčku myslete vesele,“ nabádal nás na Štědrý den. A my ho poslechli, vděčni za výsledek…

PS1: Ještě jeden člen širší rodiny tráví svátky v nemocnici, posílám sílu a lásku i tam…  

PS2: Ani ty horečky jsme neměly na seznamu přání. Dcera zahájila 38tky dva dny před Vánoci, syn přihodil ještě stupeň 25.tého, následovala maminka a pak jsem se přidala i já. Naštěstí ségra odolala a mohla tak zastat většinu nemocničních návštěv i převoz tatínka zase domů, čímž se zdárně tahle srdeční záležitost završila.  

PS3: Dcera choří na Vánoce snad každý rok. A to se žádné nákupní horečky neúčastníme… Vzpomínám na jedny Vánoce před pár lety, kdy jsme měli spoustu plánů na hory, lyžování, bruslení i nákupy ve slevách a bacil mě a Šviháka tak připíchl k posteli, že bylo rázem po plánech. Od té doby s nimi šetříme. I tak si uvědomuji, co všechno jsem chtěla přes svátky stihnout! Nepoučitelná. Vážně si zkusím příští rok to totální zklidnění, zazimování, polehávání a pyžamové dny zapojit do programu i bez těch cifer výhružně zářících z displeje digitálního teploměru. Hodně zdraví!

• 

• 

• 

• 

• 

• 

TUZE BOLAVÁ HLAVA Z LEGA 5. 1. 2020

Ajaj, už zase. „Maminko, ta hlava pořád bolí,“ přerývaně naříká dcera, která leží vedle mě. Ani nepotřebuju teploměr. Stačí se dotknout čela a je mi jasné, že horečka se jí zatím neodbytně drží.

„To přejde, prdelko, zkus spinkat,“ konejším ji tuhle noc už po několikáté. Mojí „prdelce“ je 13, už mě přerostla, ale teď je to zase moje malinká holčička, která potřebuje maminčino pofoukání. Moc jsme toho nenaspaly, budí se co hodinu, cosi poměrně nahlas drmolí a u toho pobrekává.

„Když to je hrozně náročný,“ odpovídá mi.

„Co? To spaní?“

„Jo, všechno je tam z lega,“ reaguje zmateně. Je krátce po Štědrém dni, dcera celý předchozí den skládala barevné plastové kostičky, které do sebe přesně zapadají. A teď zapadly i do jejího horečnatého snu, dochází mi.

„I hlavu mám z kostiček,“ stěžuje si znovu na bolest hlavy. „A ze strany mi ji někdo otvírá a leze mi do ní,“ pokračuje napůl blouznivě.

Šupák jeden, co ti má co lézt do hlavičky, chuďátko moje, pomyslím si. Nejradši bych si její bolest i s horečkou přehodila na sebe. Pohladím ji po bolavé hlavě. „Vypadá, že je vcelku, a ani není hranatá,“ snažím se unaveně zavtipkovat, ale moje holčička to moc nevnímá. Pokračuje ve svém snovém vyprávění:

„Maminko, a ty tam taky skládáš kostičky. Stavíš mi překážky.“

„Cože? Já? Já ti stavím překážky?“ ptám se lítostivě.

„Jo, ale nechtěně,“ dodává.

Vtípky mě definitivně přecházejí. Mám dojem, že dcera v horečce právě vystihla část podstaty mateřství. Děláme pro ta svá holátka, co můžeme. A pak zjistíme, že je svými strachy, obavami, přehnanou péčí a starostlivostí nenecháváme naplno se rozkročit, dopřát jim pocit samostatnosti a zodpovědnosti. Stavíme jim překážky. Nechtěně. A zároveň nás moc potřebují, třeba zrovna teď, když se někdo dobývá do jejich rozestavěné hlavy. Jak jen to správně vybalancovat? Ach jo. Rozhodně mám v dalších probdělých momentech téhle noci o čem přemýšlet.

A už zase

bolí, třeští,

jak když výkřik

v hlavě vřeští.

Jak se asi zachová

její hlava legová?

Pořád třeští,

pořád bolí,

jak stisk kleští,

úder holí.

Otočí se na záda,

zas ji někdo rozkládá.

Já už tuším,

že to stačí,

zní k tvým uším

zas zpěv ptačí.

Poskládám tě, andílku,

Pěkně dílek po dílku.

Máma.

Prosinec, 2018

PS: Tenhle text jsem napsala před rokem. A zůstal mi v šuplíku, tak jsem si řekla, že bych ho mohla poslat do světa. Navíc trochu souvisí s tím předchozím příspěvkem…

PS2: Takže ještě jednou, protože toho není nikdy dost: Hodně zdraví všem!

• 

• 

• 

• 

• 

• 

ČOKOLÁDOVÝ PRŮZKUM A PROČ JSEM RÁDA, ŽE NEJSEM PES 20. 1. 2020

„Markét, už si klidně občas můžete dopřát vysokoprocentní čokoládu,“ informovala mě vesele moje poradkyně Jana, když jsem se po třech měsících rozžehnala s přísnou fází stravování podle Metabolic balance.

„Fakt? Jakože celou?“ kulím oči.

„No…“ zarazí se, protože mi evidentně nechce moc kazit radost. „Viděla bych to sem tam na 2, 3 dílky.“ Tak ok, aspoň něco!

Když jsem se rozhodla pro odlehčení svému tělu a pro zdravý jídelníček, myslela jsem si, že nejvíc budu tesknit po vínku. A taky že jsem tesknila. A jak! Jenže, když šlo do tuhého (rozuměj: moje milovaná rodina mě něčím totálně našňupla, myslím, že šlo o rodinnou fotku na výletě, nebo něco podobně zcela zásadního), zatoužila jsem mocně nikoli po dvou deci, nýbrž po kafi s obří beranicí šlehačky a po tom nejčokoládovějším dortu na světě! Mít ho po ruce, tak nevím, nevím, jak by to s přísnou fází dopadlo. Úplně jsem v tu chvíli soucítila se všemi odvykači čehokoli. Když je člověk v nepohodě, i kvůli sebevětší pitomosti, je to nápor.  

A pak to přišlo. Svůj první kousek čokolády po mnoha týdnech odpírání jsem zblajzla téměř mimochodem. Původně jsem plánovala malý čokoládový rituálek, oslavičku, selfíčko… A místo toho z ničeho nic na jednom semináři mezi kamarádkami koluje talířek s čokoládovými bonbony a já si řeknu: proč vlastně ne… Ani jsem se radši nepídila, co to bylo za čokoládu, kolik měla procent a jestli snad neprošla rukama chudých černoušků zneužitých pro dětskou práci. Uklidňovalo mě, že čokoládky donesla moje eko-bio kamarádka Zuzka, která by nějakou příšernost napumpovanou cukrem a palmovým tukem určitě nepořídila. Chutnaly božsky. Ano, ty bonbony. Ano, množné číslo. Ano, dle doporučení Jany byly dva až tři. (Možná… čtyři?)

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Každopádně pár dílků sedmdesátiprocentní, a k tomu bio a taky fairtrade, čokolády si už teď dopřávám docela často. Hlavně k snídani – rozpuštěná v ovesné kaši nebo rozteklá na jogurtových lívancích nebo ovesné omeletě – tam už teď nemůže chybět. Uááá, jak to píšu, už se nemůžu dočkat zítřejší snídaně! Hmmmmm…

PS1: Víte, že psi neumí z čokolády odbourávat theobromin a je pro ně tudíž jedem? Uf, ještěže lidské tělo příroda vybavila enzymem, který odbourávání tohoto alkaloidu zmákne. A ještěže nejsem pes!

PS2: Jak vidíte, trochu jsem studovala. A moc mě potěšilo, co všechno ta čokoláda, holka šikovná, v sobě má. Samozřejmě, jen ta kvalitní a vysokoprocentní. A samozřejmě s mírou. Třeba takový fenyletylamin, který bývá nazýván hormonem lásky a štěstí! Dělám si pravidelné empirické výzkumy na vlastním těle a můžu takové výsledky směle potvrdit.

PS3: Výsledky sice potvrzuju. Taky ale myslím, že pro jistotu budu v průzkumu přeci jen ještě chvíli pokračovat. 

Jít a hledat Eldorádo?

Nemusím, má čokoládo!

Spíše pro chuť, než-li z hladu,

dopřávám si čokoládu.

I když nechci druhou bradu,

ještě jeden dílek kradu.

ZIMNÍ MACARÁTĚNÍ 7. 2. 2020

Mlok, který moc rád lenoší, nepohne se třeba sedm let. Tak tenhle článek mě v záplavě různých virů, pivních DPH, kandidátů do mediálních rad a dalších příšerností a absurdit zaujal jednoznačně nejvíc a hlavně potěšil. Je to prostě sympaťák, jmenuje se macarát jeskynní, všechno má evidentně na háku, nikam se nežene, na všechno má dost času… Vědci se shodují, že téměř jediným důvodem, proč se macaráti hýbou, je páření. Taky dobrý!

…páření, k němuž přistupují průměrně jednou za 12,5 roku. Aha, tak to už jsou líný trochu dost. Dokonce ani moc nejedí, nakrmit se jim stačí taky jednou za pár let. A tak tady už se bohužel s macarátem opravdu neshodneme. Já jím ráda a 3x denně.

S přechodem na nový zdravý jídelníček mě najednou taky baví jídlo chystat, vymýšlet kombinace, i čančat a fotit. Nějaké dlouhé složité přípravy mě teda pořád ještě nelasí, ale aktuálně zrovna ujíždím na skleničkách se všímmožným. Hraju si, vrstvím, mixuju a přimíchávám… A pak už stačí jenom hrábnout dlouhou lžičkou až na dno a vychutnávat… Posílám pár fotek k inspiraci.

PS1: Založila jsem si taky Instagram, zatím se tam skromně krčí pár příspěvků a samozřejmě jsem si vědoma toho, že Instagram je narvaný fotkami jídel, ale co… Kdyby vás to třeba zaujalo, tak: @45plus_cz

PS2: Dokonce si občas vymyslím vlastní receptík. Hodím vám sem jeden autorský na sušenky.

PS3: Pokud teda zrovna nebudu lenošit jako macarát jeskynní.

PS4: Já se samozřejmě těším, až přijde jaro a já shodím macarátí kůži a vylezu z jeskyně. Ale v únoru si ještě máme dopřát klídek, takže pro příštích pár týdnů ještě beru tohohle lenošivého mloka jako svůj velký vzor. Přidáte se? Přichází víkend, což je pro tuhle mločí disciplínu zcela ideální příležitost.

Peřina je rozehřátá,

jdu si hrát na macaráta.

Pa

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

ZKOMPOSTOVALA JSEM SE 26. 10. 2020

Moji milí,

tahle stránka celkem dlouho ležela ladem. Za tu dobu, co jsem se vám neozvala, se toho u mě spoustu událo. Prošla jsem proměnou jak vnější, tak vnitřní, přesně tak, jak jsem si to prozíravě naplánovala hned v úplně prvním příspěvku před asi rokem a čtvrt. To už si nemůžete pochopitelně nikdo pamatovat, ale je to prostě tak. Když použiju výstižný termín jedné své přítelkyně, zkompostovala jsem se!

A v tomhle – doufám úrodném – blátíčku už klíčí nějaká semínka. Tak především jsem se před časem zkompostovala ve výživovou poradkyni! Ano, fascinována zdravým jídlem a zdravým duchem ve zdravém těle jsem se rozhodla důkladněji prozkoumat, co za tím vším je. A ač samozřejmě i tady platí, že čím víc vím, tím víc vím, že nic nevím, i tak toho vím víc než na začátku a díky kurzům a prvním klientům se organické složení mých vědomostí a zkušeností krásně množí…

A taky vím, že zdravé jídlo a správné fungování vnější schránky je úplný základ pro to, aby se lidská bytost cítila dobře a spokojeně. A tak i ostatní kompostovací procesy mohou u každého začít. Možná v těch procesech občas něco lehce zahnívá či nevoní, ale výsledek je jednoznačně úrodný a obohacující. A to je krásné pozorovat a moc ráda vám k vašim kompostovacím procesům dopomohu, pokud si to budete přát.

Tahle stránka se tedy postupně trochu změní, procesem přeměny projde i její název, ještě přesně nevím jak, ale ta číslovka je hodně omezující, ráda totiž zkompostuji zájemce jakéhokoli věku… Samozřejmě pochopím, pokud nějakým způsobem dojde i k rozkladu sledovací základny této stránky, přeci jen se změní její účel, ale věřím, že se poskládá tak, jak má.

Procesům zdar

Tahle stránka, co ležela ladem,

už nebude se zabývat mým hladem.

Je to snad mínusem anebo kladem,

bude se zabývat z kompostu smradem?

Nikoli, pouze vůněmi,

a tím, co se z kompostu promění…

Těším se, Markéta

PS: Fotka vlevo – já před kompostováním, znavená a schovávající špíčky pod šaty a za keřem. Vpravo – zkompostovaná o 13 kg, v pase přepásaná a sršící energií…

• 

45plus se mění v Živiny pro tělo i duši 22. 11. 2020

Ať žijí živiny! Živiny… to ale výŽIVný slovo, že jo? Živiny pro tělo, živiny pro duši, živiny pro ŽIVot!

(Ráda bych se vám pochlubila, že jsem nově oŽIVený název pro tuhle FB stránku vymyslela já, ale musím chtěnechtě tenhle plusový bod připsat svému muži, přezdívanému pro účely blogu Švihák.

Možná si někdo matně vzpomíná, že se snažil hubnout a švihákovatět ŽIVelně dle vlastního uvážení a že z toho nebylo vůbec nic, takže nakonec zešvihákovatěl pod mým náruŽIVým osobním dohledem, podle hesla – já tobě interní výŽIVovou poradkyní, ty mě interním mediálním poradcem).

Ale zpátky k ŽIVinám. V co jiného by se měl zkompostovat název stránky, věnující se převážně výŽIVě, než v ŽIViny? V ŽIVoucí, ŽIVotně důležité, v ŽIVné půdě vzniklé, v ŽIVotaschopné a ŽIVotodárné ŽIViny.

Takže, raz, dva, tři, oficiálně házím název „45plus“ (po kterém se mi, přiznávám, bude trochu stýskat, přeci jen jsme si spolu něco odŽIli, ale holt vše nemusí být nadoŽIVotí. Mám totiž již klienty, kteří tohoto ŽIVotního jubilea ještě zdaleka nedosáhli a ti se k takovému číslu pochopitelně hlásit nebudou) do kompostu a nechávám zrodit ŽIViny.

PS: Odehnat myšlenky plíŽIVé,

co zdají se být lehce tíŽIVé

co zdají se býti nevraŽIVvé,

stejně jako zprávy děsivé i lŽIVé.

Do kompostu s tím, žádné divy,

A pouštíme se směle do výŽIVy.

PS2: Takže už žádný divný blbiny,

dopřejme tělu i duši ŽIViny!

PS3: Moji milí, coby výŽIVová poradkyně vám nabízím:

– oŽIVení jídelníčku

– vše chutné a poŽIVvatelné

– čeká vás změna ŽIVotosprávy

– jde o ŽIVotní styl s dlouhou ŽIVotností

– jako byste obŽIVli

– nebudete neduŽIVí ani podvyŽIVení

– pro zaměstnance i ŽIVnostníky

– pro radostný ŽIVot

– budete si to uŽÍVat

a dopnete i těsný ŽIVůtek

PS4: Foto se Švihákem u místa, kde nám na zahradě vzniká mnoho ŽIVin…